Padlá [Shingeki no Kyojin]

Padlá

„Annie?" pokojem se rozezněl tichý hlas vysokého černovlasého chlapce, který neměl právě v tomto pokoji co pohledávat. Pokud by ho Shadis nachytal, bez pochyb by z toho nevyvázl bez pořádného trestu, ale Berthold měl důvod probouzet blondýnku z, na první pohled, poklidného spánku – museli na sraz, který pořádal její otec.

„Bertholde..." ospale pronesla Annie a protřela si oči, aby se zbavila únavy a vzpomínek na noční můru. „Už?" zeptala se ho a vylezla z postele. Mezi tím se podívala na svého černovlasého kamaráda a hodila na sebe bundu s odznakem dvou překřížených mečů.

Mladík jenom přikývl a tak s tichým povzdechnutím blondýnka zamířila k oknu, kde už černovlasý chlapec udělal místo své kamarádce, ovšem Annie k oknu dojít nestihla – někdo ji vzal za zápěstí a ona reflexně chtěla napadající osobu přehodit přes rameno, tak jak ji to učil její otec, ovšem nic z toho se nestalo, protože ta osoba to čekala a přitlačila Annie ke zdi.

„Annie, to jsem já." Zcela poklidný dívčí hlas, černé krátké vlasy, silná dívčí postava, do očí jí neviděla, ale hlavně ten hlas.

„Mikaso." Annie poznala o koho přesně se jedná a myslela si, že ji dívka pustí, ale nic takového se nedělo. Berthold je určitě schovaný vedle okna a blondýnka doufala, že ho Mikasa neviděla. Nikdo se nic nesmí dozvědět, zvlášť ona, která měla tak velké předpoklady na zabíjení titánů. Byla nebezpečná, ostatně – ony obě byly. „Můžeš mě pustit?" s klidem a šeptem se zeptala Annie dívky naproti sobě, ale zase jako před tím se nic nedělo.

„Kam jdeš?"

Blondýnka se nepatrně napjala, ale naštěstí to na ní nebylo poznat. Hold byl její táta dobrým učitelem, co se tohoto týče.

„Jdu jenom na záchod," zalhala Annie a Mikasa se jí chvíli dívala do očí v té tmě.

Annie to cítila. Cítila její pohled do morku kostí a cítila, že se dívka naproti ní snaží pochopit, jestli blondýnka lže nebo je upřímná. Annie ale v ten moment na tohle vůbec nemyslela. Spíš se snažila ovládnout ten pocit ve svých útrobách, který jí byl neznámý.

„Dveře jsou na druhé straně," informovala skromně Mikasa dívku a pohled Annie na chvíli spočinul na dveřích, než se znovu přesunul do očí černovlásky.

„Ale vržou. Nechci nikoho budit." Byl to zcela rozumný argument. Annie cítila, jak si ji Mikasa přeměřuje pohledem, což v ní znovu vyvolávalo tu vlnu... čehosi.

„Jdu s tebou."

Annie tiše zaklela – takhle nebude moct dorazit v čas na sraz se svým otcem, Bertholdem, Reinerem a dalšími. Tohle nebylo dobré, ale neměla na výběr. Musela tedy přikývnout a aby mohla varovat Bertholda, vylezla z okna jako první. Černovlasý mladík už byl schovaný a jenom lehce přikývl hlavou, že řekne, že se Annie zdrží. Ta teď mohla doufat, že se Mikasy co nejdřív zbaví a že na ni otec nebude naštvaný, protože jeho hněv byl vždy děsivý.

Dívky si to v tichosti mířily do přírody. Ani jedna z nich nechtěla mluvit a Annie nebývala pocitu, že Mikasa něco ví a pokud něco ví... bude jí muset zabít, což by blondýnka zcela nerada udělala. Byla rozhodnutá, že dokud nebude mít jasný důkaz toho, že Mikasa něco ví, nic neudělá. Annie si ale nad svými myšlenkovými postupy stavěla otazník. Proč by Mikasu... nechtěla zabít? Ostatní by přece dokázala v pohodě zabít, i když... ano, bylo by to těžké, ale ona sama nechtěla skončit zabitá svým otcem. Vždycky pro něj chtěla být... výjimečná, vždycky chtěla slyšet pochvalu z jeho úst; slyšet, že odvedla skvělou práci a v tom jí nikdo nebude bránit, ani Mikasa.