Zase ten otravný zvuk který mě upozońuje na to že musím vstávat a začít se pohybovat po té cvokárně kterou někteří z nás nazývají domovem...ano měla bych to tady taky tak nazývat ,vzhledem k tomu že už tu žiji 12 let ze svého života..ale to se nikdy nestane, nikdy nenazvu tenhle ústav domovem..
Ptáte se kdo jsem a kde to jsem? Jmenuji se Adel, je mi 16 a jsem v dětském domově.. Žena která se opovážila nazývat se mou matkou mě opustila když mi byli 4 roky,nechala mě na hřišti se slovy že se hned vrátí,nevrátila.. Druhý den mě našla pečovatelka z dětského domova ,když přivedla na hřiště děti aby si mohli hrát. Od té doby žiji tady..mám se dobře to ano ale nenávidím se ,nenávidím svou matku za to že mi dala tak cenný dar jako je život. Nemám kamarády, všechny od sebe odháním, samota je mi milejší. Už tu budu jenom dva roky, a pak? Nevím co bude pak,vím jenom že vypadnu, opustím tuhle cvokárnu a už se sem nikdy v živote nevrátím. Tety (vychovatelky) mi pořád říkají ře se všechno obrátí k lepšímu, že každého život má dobré a špatné okamžiky,jenže můj život má zatím jen ty špatné.. Ale přesto všechno je na mém životě jedna věc fajn, mám pokoj v podkroví a mám ho sama. Ted' sedím na parapetu a dívám se dolů z okna,na příjezdovou cestu.
Přijelo ušmudlané černé auto, ze kterého vylezl postarší, silnější muž v šedém obleku a asi sedmnáctiletý chlapec v černých džínech , bílém tričku s nápisem IDIOT na hrudníku a černou mikinou s kapucí,kterou měl na hlavě a z pod ní mu vyčuhují krvavě rudé vlasy.
