ZA hranicí

ZA čátek

Sedím si pohodlně opřená o péřový sametem potažený polštářek ve výklenku. Knihovna je nejlepší místo jak strávit volné dopoledne. Venku je stále kolem deseti stupňů a aktivit o které bych v ponurém počasí měla zájem moc nenapadá. Sednu si na sedačce dělané na míru tak aby seděla přesně do výklenku a přesně pod okno si nohy srovnám do tureckého sedu. Moje hlava do teď zahleděná do zahrad se reflexně otočí za kroky z chodby.

„Slečno Liso?" zaslechnu volání Marty, která musí dle svých zásad uvědomit každého jakmile –Byť jen převléct postel, uvědomit o vstupu do jeho pokoje.

„Marto?" vstanu a přejdu knihovnu dlouhou deset metrů. Vyhledám jí u svého pokoje a usměji se. „Můžeš dál." Pokynu jí. Jakmile se jen rozpačitě usměje vejdu na podestu s krásným výhledem na vchodovou halu.

„Ne nemyslím si, že by bylo nutné tu slavnost rušit. Ta podivnost se stala na západě. Tady jsme ve středu dění!" rozkřikovala se moje matka paní Eleanor Mcdridžová vlivná advokátka, která za svoji mimořádně dobrou a oddanou práci získávala také mimořádný plat. Bavila se s hlavní vedoucí nějaké firmy, pro výzdobu na různých akcích.

„Dobře, zajistím alespoň základní ochranu." Zapsala si žena v modrém kostýmku se žluto modrou halenkou. Matka byla vždy stylová, přesto vhodně ke svému věku.

„Ano, takže vše zařízeno." Odsouhlasila matka, vstala z křesla potřásla ženě rukou a vyprovodila ji.

Ach ano oslava mých patnáctých narozenin. Vše je dokonalé.

Den konání sobota. Má být mimořádné teplo až třicet stupňů. Bude to v přírodě s květinovou výzdobou. Poblíž lesa. A mé krásné, přenádherné šaty.

Dny uběhly jako voda a já se rázem chystla před zrcadlem v salonku. Kolem pobíhal personál, který zařizoval poslední detaily. Stylistka Felic kontrolovala každý milimetr látky mých šatů. Šaty dělané speciální technikou a rukama velice trpělivých lidí mají na sobě spoustu malých různě barevných kytiček. Šaty jsou šité do třičtvrtě stehen a mají krátký rukáv. Dozdobila jsem je stříbrným řetízkem se svým jménem a moje hnědé nazrzlé vlasy nakulmované proti mojí vůli, dávali vyniknout vílím šatům.

Když si mě zavolali abych vykráčela z prosklených dveří mířících na louku. Lidé kolem tleskali a jako obvykle si něco stále šuškali. Byla tu celá, moji přátelé a naši známí. Celý houf lidí se přesunul na louku kde byla umístěna výzdoba, stoly a pódium.

Ušetřím vás uvítacího proslovu, mojí drobné pochůzky mezi stoly abych uvítala strýčky a tetičky, díky kterým jsem musela používat po zbytek dne jen levou ruku. Když jsem si konečně mohla sednout a mít klid přišli za mnou mé kamarádky. Megan, Sally, Jane, Bella, Clear, Dasy a Nella.

„Promiň už je dost hodin, půjdeme." Řekli mi každá společně se svojí rodinou a já jen bezmocně otevřela ústa. Odešli a já seděla u stolku s mámou a tátou, společně jsme si povídali a smáli se.

Potom si máma najednou stoupla a zacinkala lehce o skleničku. Nepotřebovala mikrofon, její zvučný z práce kdy musela řvát přez soudní síň vycvičený, vydal za dost aby ji všichni dobře slyšeli.

„Teď naše oslavenkyně Lisa odejde trošku dál a mi zatím přichystáme dárečky." Vysvětlila a podívala se na mě s milým úsměvem. Běž! Naznačila rty. Vstala jsem a rychlejším krokem jsem přešla k lesu. Procházela jsem se po malé pěšince vyšlapané u okraje. Zaslechla jsem jakoby nějaký fňukot. „Raněné zvířátko?" napadlo mě hned.

Odhrnula jsem větev smrku a nahlédla jsem do lesa. Zatímco mimo něj všude vládlo slunce tam byla tma, a i kdyby zvíře bylo nenašla bych ho. Stromy nepropouštěli ani trošku světla. Na okraji lesa měli smrky větve až k zemi a vypadali jako štíty. Svět tam uvnitř dokonale chráněn před tím tady. Ani když jsem vyčkávala aby oči snad přivykly tmě, stále jsem nic neviděla.