Měsíční Škola

Útěk

Seděla jsem na své posteli u Lily a mou mysl pohltily vzpomínky. Vzpomínky na Johna. Nemohla jsem uvěřit, že už je pryč. Nikdy ho neuvidím. Poslední věta, kterou mi řekl byla: "Miluji tě."
Kdybych se s ním nepohádala. Kdybych tam v tu dobu nebyla, on by mě nechtěl jít zachránit. Proč on? Proč to udělal? Měl mě tam nechat umřít. Zase jsem propukla v hlasitý pláč. Ty krásné vzpomínky na něj se staly smutnými a já nemohla myslet na nic jiného.
Z mého pláče mě vyrušilo slabé zaklepání na dveře.
"Elen?" Zaslechla jsem hlas, který patřil Jackovi.
"Fred už dorazil za chvilku se máme sejít dole."
"Děkuji Jacku. Za chvilku jsem tam." Odpověděla jsem a otřela si uplakané oči.
"Chceš nějak utěšit?" Ten kluk byl tak hodný a starostlivý.
"Ne Jacku. To je dobré. Jdi dolů a vyřiď Fredovi, že tam hned dorazím." Jack jen smutně kývl hlavou a odešel.
Vstala jsem z postele a zamířila do koupelny. Obličej jsem si opláchla studenou vodou, abych se trochu vzpamatovala. Zamířila jsem ven z pokoje a sešla schody dolů.
"Je vás tu nějak moc." Řekla jsem překvapeně, když jsem viděla, kolik lidí je nacpaných u nás na gauči.
"Jsou to naši přátelé neboj. Nico se nic dozví." Řekl Tom nejspíše, aby mě uklidnil.
"Todle je Harry, Bart, Johny, Danny, Max a Carlo." Představil mi šestici kluků a já jen kývla hlavou na pozdrav.
"Tak tedy... Napadlo vás nějaké místo?" Zeptala jsem se ostatních, ale ty jen mlčeli.
"Lidi... Opravdu nějaké místo potřebujeme..." Řekla jsem nešťastně.
"A co ta jeskyně u nádraží?" Ozval se Jack.
"Jacku tam by nás hned našli. Každou chvíli choděj okolo lidi a dovnitř se choděj schovávat a hrát si děti..." Napomenul ho Fred.
"No nic. Máme čas ještě do soboty..." Zavzdychala jsem.
"Ještě by chtěl někdo něco říct?" Ptal se Fred.
"Vlastně... Já ano." Řekla jsem nejistě. "Chtěla bych vzít sebou Johnovo tělo."
"Cože?! Zbláznila ses? To nás ještě víc zpomalí!" Vyjekl Fred.
"Byl to můj přítel Frede! Chci mu udělat řádný rituál."
"Já sebou žádnou mrtvolu tahat nebudu!" Vykřikl na mě a mě začaly téct slzy z očí.
"Tak tady zůstanu! Ať si mě Nico klidně zabije!" Zařvala jsem a naštvaná s brekem jsem se rozeběhla do ložnice.
Po hodině vzlyků a breku se ozvalo jemné  zaklepání na mé dveře. Pomalu jsem se zvedla a šla otevřít.
"Co chceš?" Řekla jsem tak nepříjemně, jak jen jsem mohla. Zrovna jeho jsem tu vidět opravdu nechtěla.
"Chci si s tebou promluvit." Řekl ku podivu celkem klidně.
"Nech mě bejt Frede. Nemám náladu." Už jsem mu chtěla zabouchnout před nosem ale Fred byl rychlejší a dveře zastavil.
"O Johnovi..." Dodal. Do očí se mi vehnala další várka slz. Jen jsem odstoupila ode dveří a pustila ho dovnitř. Sedli jsme si na mou postel a dlouhou dobu bylo ticho.
"Jak si to myslela.... Vzít ho sebou?" Ozval se po pauze Fred.
"Chci si vzít jeho tělo a až budeme ubytovaní a v bezpečí, udělám mu ten nejkrásnější rituál, jaký kdo viděl.
"Elen... Pochop že... Není to jednoduché.. Už tak je nás strašně moc. Budeme mít sebou dost věcí. Jídlo, pití, naše osobní věci... A v čem by si ho chtěla odnést v pytli?"
"V rakvi..." Řekla jsem, i když jsem věděla, že je to nemožné. Fred pouze hlasitě zavzdychal a rukama si podepřel bradu.
"Zjistím... Kde se jeho tělo nachází a udělám, co budu moct." Řekl nakonec a já mu do slova skočila kolem krku a objímala ho.
"Děkuji." Zašeptala jsem se stálým brekem. Fred mě jen tiskl k sobě a hladil mi záda.

Za týden jsme měli náš další obvyklý sraz. Všichni se tu kupodivu sešli brzy. Chvíli jsme diskutovali o plánech v útěku a po nějaké té době se ozval Harry: "Myslím, že jsem našel místo, kde se můžeme dočasně schovat."
Tak přeci jen ti noví kluci byli k něčemu.
"Kde?" Zeptal se Fred.
"Na západ odtud je stará a opuštěná psychiatrická léčebna. Nikdo už tam není sám jsem si to před rokem ověřil. Funguje tam dokonce i elektřina a místa je tam dost."
"Tak na to zapomeň!" Ozval se Jackovo slabý hlásek. "Vždyť tam... Straší!" Vyjekl vyděšeně.
"Prosím tebe ty na takový báchorky věříš? Tím strašily starý báby svoje vnoučata!" Okřikl ho Harry.
"Já tam ani nevkročim!"
"A dost!" Po Fredovo hlasitém okřiknutí všichni ztichli.
"Jak daleko je ta opuštěná léčebna?" Zeptal se už v klidu Fred Harryho.
"Tak dvacet mil odtud na západ."
"To není tak hrozné. Když se nám podaří ukrást dodávku zvládneš mě tam navigovat?"
"Jo to bych mohl."
"Dobře... Tak to by jsme měli. Teď ještě musíme probrat, jak odtud odneseme Johnovo tělo." Obývákem se ozvaly hlasité nesouhlasy a námitky. Sklopila jsem hlavu a bylo mi do breku. Jack mě chytl za ruku a usmál se.
"Johnovo tělo si zaslouží řádný smuteční rituál! Proto jej bereme sebou a už nechci nic slyšet! Za týden v tomto čase se tu znovu sejdeme a podrobně naplánujeme útěk. Rozchod!" Zařval Fred a všichni se rozešli do svých pokojů.