Mořská kouzla

Epilog

Seděla jsem nad stolem a hleděla na talíř, který byl už z půlky prázdný, a odmítala víc sníst. To byla porce pro chlapa, né pro ženu, která je poloviční.

Naproti mně seděl Jack, který skálopevně věřil, že to sním. Znovu jsem zakroutila hlavou a dál ten talíř jen nenávistně propalovala. Je to už skoro půl roku, co s ním bydlím, znovu jsem se odpoutala od společenství, tentokrát snad už naposled a mám s ním další dítě, momentálně jsem v zhruba v třetím měsíci, a on to ještě neví, ale dřív nebo později mu to budu muset říct, zatím to nejde poznat, ale to se brzy změní. Stěhování probíhalo za mými zády, neměla jsem o tom tušení, Jack dořešil, vše ohledně lovců a od té doby, tyto organizace začínají zanikat, což je přece jenom dobře, místo toho vznikla Mořská Perla. Organizace, která se společenstvím, spolupracuje a chytá zvrácené mořské panny. Hned potom co vše vyřešil, mě tajně přestěhoval, musím říct, že jsem málem chytla infarkt, když jsem přišla do kompletně prázdného bytu, kde právě Jack pomáhal Erice nastěhovat se tam, místo mě.

Právě jsem se vracela s nákupu, řekla jsem si, že konečně zapátrám po tom, co jsem vlastně zač, našla jsem pár starých knih, v obchodech, kde normální člověk nezavítá a možná mám, co jsem hledala. Odemkla jsem dveře a bradu jsem měla někde u podlahy. Buď mě vykradli, nebo vystěhovali, můj byt byl prázdný, jako nábytek tu byl, ale všechny osobní věci zmizely.

Asi bych měla zavolat policii, nebo najít Jacka a vytřískat ho za to, že mě nečekaně přestěhoval. Vydala jsem se do kuchyně, kde jsem našla Jacka s Erikou, jak pijí čaj, jako by se nechumelilo a probírají něco, ani nevím co.

„Ahoj mami." Pozdravila mě Erika a já si všimla krabic za jejími zády, ale ty krabice nebyly moje.

„C c-co to má znamenat?!" vykoktala jsem ze sebe. A pustila těžkou tašku na zem.

„Neboj, všechny věci máš u mě, zlato." Řekl klidně můj přítel. V tu chvíli jsem viděla rudě. Beze slova jsem se otočila, popadla jsem svou tašku a popadla jeho klíče. Bez dalších průtahů jsem vypadla. Nesnáším, když se věci dělají za mými zády. A oni to moc dobře vědí, práskla jsem dveřmi. Chcete mě naštvat, jak chcete. Nejela jsem ani výtahem. Bylo mi jasné, že Jack poběží za mnou, určitě čekal i podobnou reakci, proto jsem schody seběhla, rychle věci schovala jsem si tašku, do úložné ho prostoru na přilbu, kterou jsem si nasadila a nasedla na motorku.

„Leo!!" uslyšela jsem volání svého jména, ale nebrala jsem na to ohled. Chtěli mě naštvat, mají to mít, chtěl válku, má ji mít. Uznávám, že jsem se k němu nastěhovat chtěla, ale teď jsem do toho neřekla ani slovo, nesnáším, když se dělají rozhodnutí za mě. Posledně to dopadlo špatně a už to nechci zažít, a oni to vědí.

Nastartovala jsem a vyjela na cestu. Volání mého jména jsem ignorovala a volání mého jména, v první řadě jsem se stavila do baru, kde jsem pracovala a podala výpověď. Nic už mě tam nedrží, pak jsem se vydala po cestě k jedné opuštěné pláži, kde jsem vychladla a nakonec se vydala do svého nového domu, tašku jsem položila v ložnici na zem a zahrabala se pod peřinu.

Tehdy jsem pak ještě dělala kravál, ale teď už je vše v pořádku. A jestli vás zajímá ten konaný ples, tak ten můžu shrnout jedním slovem. KATASTROFA. Nechci chodit do detailů. Řekněme, že dobře jsem se necítila, byla jsem pořád středem pozornosti i od těch nán, a nakonec vzala nohy na ramena. Ale už to mám za sebou a nebudu se k tomu vracet.

Slyšela jsem, jak mu začal zvonit telefon, periferně jsem sledovala, jak se zvedl s úmyslem hovor vzít, a hned co zmizel za rohem, jsem vystřelila jako střela a vydala jsem se do své pracovny, začala jsem se znovu věnovat své milované práci, v obchodech. Je to na dlouhé vysvětlování, takže vás toho ušetřím. Popadla jsem knížku, ve které je snad poslední možnost, zjistit, co jsem zač. Mám ji skoro dočtenou, ale stále doufám. V ložnici jsem se převlékla do plavek a podívala se do zrcadla, zase jsem přibrala, a teď jsem tak akorát, ale začíná mí růst bříško. Musím mu to říct. Vzala jsem sebou ještě potvrzení o těhotenství a ultrazvuk. Hned pak jsem se vydala na zahradu, kde jsem se natáhla na lehátko vedle bazénu.

Netrvalo dlouho a objevil se Jack, jako vždy spokojený úsměv.

„Měla jsi to dojíst." Pokáral mě já a já protočila oči. Jenom se ušklíbl a došel ke mně, chvíli mě skenoval pohledem a pak se zaměřil na mou knihu. „Co to čteš?" zeptal se a já pokrčila rameny. Znovu jsem se začetla a další kapitola mi vyrazila dech. Konečně vím, kdo jsem, konečně nejsem bílý přízrak, já jsem-

„Miláčku? Co to je." Zeptal se mě znenadání Jack a já odlepila oči od knížky, abych shledala, že Jack drží v ruce věci, ohledně toho těhotenství. Na prázdno jsem polkla a podívala jsem se mu do očí. Mračil se na mě a na tváři měl nechápavý výraz. Povzdechla jsem si a vzala si ty papíry do rukou, abych vylovila fotku, našeho miminka a podala mu ji. Nechápavě se díval na fotku a já jsem se bála, co mi řekne.

„Jsem těhotná." Zašeptala jsem. Jenom přikývl a dál si prohlížel fotku. Pak najednou celý ztuhnul, bylo vidět, jak mu to došlo. Skousla jsem si ret a čekala, co udělá. Nejdřív vrátil fotografii i s potvrzením o těhotenství na místo, a já odložila svou knihu. Upřímně, bála, bála jsem se toho, co mi řekne.

Podíval se mi do očí a já v nich uviděla nehorázné štěstí, hned na to jsem skončila v jeho pevném objetí, točil s námi dokola a já se rozesmála.

„To je úžasné miláčku! Jsem ten nejšťastnější člověk na světě!" radoval se a uštědřil mi jeden pořádný polibek.

„Já vím." Usmívala jsem se od ucha k uchu. „Jsem ve třetím měsíci, jenom pro zajímavost." Oznámila jsem mu a on se zákeřně usmál.

„Jak dlouho jsi o tom věděla?" zeptal se.

„Asi dva týdny." Řekla jsem po pravdě.

„A to mi to říkáš až teď." přikývla jsem. „Tak za to, že jsi mi to neřekla hned, tě teď varuju, počítám do tří, a pak si s tebou vyřídím, že jsi mi to tajila." Řekl přísně, ale usmíval se, dělal si ze mě legraci a měl hravou náladu.

„A co kdybychom to přešli a šli to oslavit." Nabídla jsem mu, moje nabídla, ho zaujala.

„A jak bychom to mohli oslavit?" zeptal se a já se zamyslela.

„Co takhle film." Zeptala jsem se a on s úsměvem přikývl. Posbírala jsem věci a vydala jsem se s ním dovnitř, do večera jsme se dívali na film v objetí a užívali jsme si šťastný konec, té nebezpečné hry, která si nás vybrala, a my ji dohráli.

Až teď jsem mohla dokončit svou myšlenku.

„Jsem Leo, dívka, kterou, skoro nikdo nemiloval, kterou zavrhli, a přesto byla tak důležitá, jsem mořská panna, ale ne jen tak obyčejná, já jsem srdce samotné vody, na tomto světě."