Nikdo nepřišel || Larry Stylinson

Chapter 11

Po dlouhé chvilce, při které se na sebe ti dva mačkali, objímali se a nepovolovali jejich stisk, se konečně pustili a oba vstali ze země, na které doposud seděli. Marcel si hřbetem ruky setřel slzy a vzhlédl k otci, jež mu věnoval pohled nazpět a poté mu přehodil paži kolem ramen.

"Tak co?" usmál se Harry.

"Povíš mi o něm něco?"

Marcelovi se na rtech rozzářil úsměv, ukazujíc jeho dolíčky, které samozřejmě zdědil po Harrym. Byl jak jeho kopie, avšak přeci jen v něčem jiný. Marcel okamžitě přikývl a společně šli do Harryho a Nininy ložnice, kde se posadili na postel. Harry si sedl na kraj a Marcel to posadil vedle něho.

"Tak povídej, jsem zvědavý," usmál se Harry.

Marcel se nejprve zamyslel a zavřel oči. Představoval si Louise. Bylo to skoro jako by jej měl před sebou. Ve svém zamyšlení se potutelně usmíval a Harrymu unikl z úst smích, což Marcela vyrušilo z představoání jeho přítele a donutilo jej to otevřít oči a dát svému otci zmatený pohled.

"Co?" zamračil se Marcel, ale poté se také rozesmál a do tváří se mu hnala červeň.

"Nic," zašklebil se Harry a zavrtěl hlavou. Marcel s pohledem upřeným do země a červení ve tváři jen loktem praštil svého otce. Styděl se, ale tak hezky se styděl. Takový ten pocit, kdy mu v podbřišku létají motýlci, zatímco si z něj někdo škádlivě utahuje, například teď, jeho otec. Škádlil Marcela s Louisem. S chlapcem, ze kterého mu vždy poskočilo srdíčko, když ho viděl, či jen slyšel jeho hlas. I to mu stačilo, aby měl v podbřišku ten pocit šimrání. Marcel se pochvíli opět napřímil a podíval se na Harryho, který se stále se stejným škádlivým úsklebkem a s otazníky v očích dožadoval vědět, s kým se vlastně jeho syn stýká.

"No," začal Marcel.

"Jmenuje se Louis," usmál se, avšak když jeho zrak padnul na pohled jeho otce, kterému náhle zbledla tvář, ho zarazil.

"Tati?" zamumlal Marcel a v jeho očích se zračila obava. Řekl snad něco špatně, něco co neměl? Ovšem on to nevěděl. Vlastně o svém otci nevěděl zhola nic, když se to vezme kolem a kolem. Netušil, že byl jeho otec kdy bisexuální, či snad úplný gay. Netušil, že existovala celosvětově známá skupina One Direction, ve které býval i jeho otec. A Harry nebyl připravený mu to říci, ačkoliv by měl.

"Tati!"

Marcel do něj jemně šťouchl ukazováčkem a Harry se probral z transu, ve kterém se pro hodnou chvíli ocitl. Jeho tvář byla však stále bledá, jeho zářivě zelené, ač drobátko zarudlé oči, se zbarvily do tmavé zeleně a jeho rty již nebyly zkřiveny do škádlivého úsměvu, avšak namísto toho byly mírně pootevřeny.

"Tati, omlouvám se, jestli jsem řekl něco špatně. Nechtěl jsem, vážně ne. Omlouvám se," začal skuhrat Marcel a bál se, aby se jeho oči opět nezaplnily slzičkami. Harry zavřel oči, představil si Louise, svého Louise, který se mu ihned vyobrazil v podvědomí, které ho nyní tak silně sužovalo. Jeho hnědé vlasy, blankytně modré, skoro jako nebe, avšak se třpytem mořské soli, se mu zobrazovaly jeho překrásné modré oči. Jeho několikadenní strniště, ach, jak Harry vzpomínal, když jej Louisovo strniště poškrábalo na tváři pokaždé, kdy jej jeho polibek na tvář vzbudil. Vybavil si celou jeho postavu, každý kousek a při pohledu na jeho tělo, i na jeho tvář, Harryho napadalo tolik věcí, které měl Louis rád. Každý dotek, který Harry Louisovi věnoval. Jakoby teď stál před ním a jeho ruce se mohly Louise dotýkat, třebaže nemohly, avšak Harry to cítil jinak.

"Tati, prosím! Vnímáš mě?" vyjekl vyděšený Marcel, čímž donutil Harryho otevřít oči a zadívat se na jeho vyděšeného syna, který měl starosti, aby něco nepokazil a najednou příjde s jeho jménem a vše se zhroutí. Marcel z toho byl v šoku, jelikož nečekal nic takového. Nevěděl jak se zachovat, či co více říci, avšak domníval se, že by měl otce nechat, aby si odpočal.

"Víš co, promluvíme si o tom někdy jindy tati, dobře?" zeptal se opatrně, stále trochu vyděšený Marcel. Od Harryho obdržel přikývnutí a slabé "Promiň, Marcy."

"Netrap se tím tati," pousmál se Marcel a vzal otce přívětivě za ruku. Harry mu poloúsměv oplatil a poté ruku vyvlékl z té Marcelovi, aby si mohl lehnout. Když už byl Harry v poloze, aby mu to bylo příjemné, vzal opět Marcelovu ruku a ten, stále sedíc na kraji postele, na svého otce dohlížel, dokud Harry neusnul.