Oppugno✔️ Complete

2.Kapitola

Hermiona

Dokonce i když vlak zastavil a kolem mě se začali tlačit všichni studenti Bradavic, jsem nebyla schopná pořádně přemýšlet. On na mě nejdřív křičí, div na mě za mou ignoraci nepošle jednu z kleteb, a nakonec mi setře slzu, která mi stekla po tváři? Normálně by se mi Malfoy vysmál a pak by celý večer, ne-li rok, předváděl, jak dramaticky jsem brečela, ale tohle? Klid, Hermiono, to byla jen chvilková slabost, uklidňoval mě hlas v hlavě, a ano, určitě to byl jen omyl. Zatřásla jsem hlavou a zamířila k východu. Byla jsem unavená, hladová, a hlavně už jsem chtěla najít své kamarády.

„Hermiono, Hermiono!" uslyšela jsem, jen co jsem sestoupila ze železných schůdků, a než jsem se stihla rozkoukat, vězela jsem v náruči Rona a Harry se smál tak, že jsem myslela, že praskne.

„Můžete mi vy dva vysvětlit, kde jste byli?" píchla jsem oběma do hrudníku, jen co mě Ron pustil, ale místo odpovědi mě pro změnu objal Harry, který mě sice nezvedl do vzduchu, ale i tak asi oba o prázdninách nedělali nic jiného, než posilovali.

„Pořád čekám na odpověď," založila jsem si ruce na prsou a párkrát si podupala nohou.

„Pojďte! Kočáry už odjíždějí!" ozval se někde mladý dívčí hlas a já se ohlédla. Z cesty na nás mávala Ginny společně s Lenkou a Nevillem. Povzdechla jsem si a všichni tři jsme se vydali jejich směrem. Když jsme k nim dorazili, Ginny mě okamžitě objala.

„Ahoj, Hermiono, promiň, že jsme nebyli ve vlaku, ale jeli jsme všichni autem," usmála se na mě Ginny a já se obrátila ke klukům za mými zády.

„Tím létajícím?" pozvedla jsem obočí.

„Jo no, víš... Táta sestrojil nové, když je to staré v Začarovaného lese, a tak ho chtěl vyzkoušet," odpověděl mi Ron a Harry přikyvoval. Zúžila jsem oči. Něco mi nechtějí říct, nebo mi něco uniká?

„No a jaké byly prázdniny?" zeptala se Ginny do ticha, kdy jsem sledovala kluky, a já se k ní znovu otočila.

„Znáš to, nudné jako vždycky. Jsem ráda, že jsem zase zpět," pohodila jsem hlavou.

„Jo, a byli jsme s rodiči v Paříži," dodala jsem, když jsem si vzpomněla, a Ginny se rozzářily oči.

„V Paříži? Pojď! Všechno mi řekni," naléhala a odtáhla mě ke kočáru, který zrovna přijel. Kluci, Neville i Lenka nás následovali a když jsme nasedli, začala jsem Ginny vyprávět o Eiffelově věži, francouzském jídle, a tak všem. I tak jsem pořád myslela na to, co se stalo s tím starým Malfoyem, který by se mě ani nedotkl, protože by hrozilo, že dostane breberky nebo jinou smrtelnou nemoc.

Draco

„Draco, jsi nějak potichu," mluvila na mě Pansy skoro celou cestu kočárem, kterou jsem musel absolvovat s ní a Blaisem.

„Nemám, co bych ti řekl, Pansy," odsekl jsem jí a snažil se ignorovat to, že tu vůbec je. Šlo to ztuha, protože na sebe nalila nejmíň litr nějaké odporné voňavky, a já děkoval alespoň za to, že jsme venku.

„Co prázdniny, Draco?" chopil se mého zpovídání Blaise a já si povzdechl. To fakt nemají nic lepšího na práci, než zpovídat zrovna mě?

„Ušlo to," zamumlal jsem a Blaise s Pansy se na sebe podívali. Seděli oba naproti mně a já si připadal jako u výslechu. Co jsem jim měl říct? Že se ze mě přes prázdniny stal Smrtijed? Třeba by jim to pak zavřelo pusy.

„Ušlo to?"

„Blaisi, nechtěl by ses začít bavit s Pansy? Byli byste super pár," zamračil jsem se a podíval se směrem k hradu. Vždy mě fascinovalo, jak krásný dokáže v noci být. Všechna světla v oknech svítila, a tak to vypadalo, jako kdyby se kolem celého hradu vznášely lampióny.

„Potkala jsem ve vlaku tu mudlovskou šmejdku, asi si k nám chtěla sednout, chudinka. Její vlasy vypadají ještě hůř než obvykle. Kdy ta dospěje," vyprávěla Pansy Blaisovi a já dělal, že je neposlouchám. Tak to byl důvod jejího odporného smíchu. Koutkem oka jsem se na Pansy podíval. Nudné, černé vlasy, a ještě ke všemu ostříhané tak, že to vypadá jako helma. Ta má co říkat. Snad Grangerovou nehájíš, ozval se hlas v mé hlavě a já sepnul ruce v pěst. Sakra, musím ji nějak dostat z hlavy. To bude chtít nějaký krutý žertík.

„Co ty, Draco? Ty ses s ní nepotkal?" zeptala se mě Pansy a Blaise mě sledoval.

„Se spodinou se nestýkám, jako kdybyste to nevěděli," zabručel jsem. Proč jim lžu? Abys jim nemusel říkat, že se ti její vlasy ve skutečnosti líbí? Co? Bože, jak mě tohle napadlo, ksakru?

„Jo vlastně," řekl Blaise, ale něco se mi na jeho pohledu prostě nelíbilo. To, jak mě sledoval. On i Pansy byli dotěrní jako nějaký hmyz.

„Hele, jsi vážně v pohodě?" zeptal se mě ještě, když jsme vystupovali z kočáru, a já protočil očima.

„Blaisi, jestli toho nenecháš, prokleju tě a je mi jedno, jakou kletbou," ukázal jsem na něj hůlkou a on polkl. Už mě ty jejich věčné otázky unavovaly, a tak jsem šel napřed do Velké síně. Věděl jsem sice, že jdou za mnou, ale nevěnoval jsem jim pozornost. Rychle jsem vešel do Velké síně a sedl si na své místo. Cítil jsem na sobě něčí pohled a já mohl klidně vsadit Malfoy Manor, že to jsou hnědé oči Hermiony Grangerové.