•[Tamriel]• V údolí zabijáků

Část třetí

Plížíc se ulicemi Císařského města jsem přemýšlela, kam by se dalo nejlépe schovat před městskou hlídkou. Už jen kvuli tomu, že stále vypadám jako vězeň, by mě odevšad vyhnali a kdyby mě našla legie, určitě by uspořadala slavnostní popravu, kde bych byla jeden z hlavních učinkujících. Konkrétně ten s hlavou na špalku. To nemohu dopustit. ,, Hej, ty tam! Stůj!"jeden z městských stráží mě zpozoroval. Rozběhla jsem se, jak nejrychleji jsem uměla, neznámo kam. Míjela jsem občany, kteří se za mnou nechápavě ohlíželi a občas jsem omylem nějakého jedince srazila na zem. Neměla jsem ani ponětí, kam běžím. Hlavně, když mě nechytí.

Vtrhla jsem do dveří obrovské budovy s věží a doufala, že mě stráží neviděli vbíhat. Císařský palác to není, tím jsem si téměř jistá. Pomalým krokem jsem se vydala dlouhou uličkou zdobenou záhadnými malbami. Nevěnovala jsem jim moc velkou pozornost, ale pravděpodobně znázorňovaly jednotlivá božstva. Mnohem zajímavější byla místnost přede mnou. Čím blíž jsem stála, tím větší se zdála být. V leštěné mramorové podlaze se odráží paprsky slunce, prosvítajícího vysokými okny, a tvoří prasátka na zdech. Obrovské sloupy sahající až ke stropu, jsou perfektně umístěny a prostor se díky nim zdá ještě o neco větší. V popředí stojí majestátní socha bojovníka držícího v ruce meč. U jeho nohou je malý oltář obklopen květy, drahými kameny a trochou zlata.

,,Vítej v Talosově chrámu, sestro. Co tě sem přivádí?"ozvalo se za mnou a zároveň jsem ucítila dotek ruky na mém rameni, což mi skoro způsobilo okamžitý infarkt. Tak proto tu ještě nejsou stráže! Císařští Talose nepovažují za boha a jsou příliš povrchní na to, aby vstoupili do jeho svatyně. Trhla jsem sebou a otočila se na patě. Přede mnou stál mužík, přibližně stejně starý, jako já. Dle typycky nahnědlé barvy kůže a dlouhých špičatých uší vykukujících zpod kápě lze usoudit, že dotyčný je nejspíš Bosmer, nebo-li Lesní elf. To, že je pouze o kousek větší než já, což s mou výškou není žádný velký problém, z něj moc chlapáka nedělá a ten jeho hábit mu na mužnosti také příliš nepřidává. ,,Neostýchej se, jen mi to pověz."pobídl mě znovu kněz. Buď mu mohu povědět pravdu a říct mu, že se tu skrývám před legiemi, nebo si vymyslet nějakou chytrou lež. ,,Chci se přidat k vám, uctívačům Talose. Chci se plně oddat svatému řadu a zbytek života strávit modlením."pousmála jsem se, nad mým až mrazivě přesvědčivým tónem hlasu. Kněz se však zamračil. ,,To nepůjde. Kněží v tomto chrámu Talosovi zasvětili celý život a nikdy nespáchali sebemenší hřích. Ale jestli chceš mermomocí sloužit v tomto chrámu, můžeš se poptat v síni mrtvých. Následuj mě." Pobídl mne a společně jsme se vydali do rohu hlavní místnosti, kde se nachází nepříliš nápadné, staré, dřevěné dveře.

Prošli jsme mnoho chodeb a sešli mnoho schodišť. Stěny podzemí jsou vlhké a na každé straně jsou otvory, ve kterých jsou uložena mrtvá těla. Často jsou zdobena nějakým šperkem, nebo vedle nich leží měšec zlata. Řekněme, že kdyby se mnou nebyl ten kněz, tak u sebe ty mrtvoly nemají už ani minci. ,,Jsme tady. Zůstaň zde, najdu Merdina."

Zanedlouho se kněz přiřítil zpět. Sám. Obrátil se na mě se zvláštním výrazem ve tváři. Z jeho, ještě před chvílí zářivých, očí vymyzela jiskra a nahnědlá kůže se změnila v šedlou, vybledlou pokožku, typickou pro temné elfy - Dunmery. Co se děje? Zpozarohu se ozval hlasitý mužský řev tak děsivý a plný nářku, až mi přejel mráz po zádech. ,,Utíkej, jako o život!"zakřičel, vzdalujíc se ode mě, od řevu, od východu. Rozběhla jsem se po čtyřech za ním. Tento styl běhu mi pomáhá dosahnout nejvyšší možné rychlosti a navíc je pro mě, jakožto khajiita, naprosto přirozený.

Neustále jsme se vzdalovali uličkami podzemí. ,,Já vyřídím elfíka a ty se postarej o tu kočku." Zpoza rohu se vynořili dvě postavy s kápí a luky nataženými k výstřelu. Osoba stojící naproti mně pustila tětivu a šíp vystřelil mým směrem. Tupá bolest ve stehni, pomalu rozširující se do zbytku těla, mi způsobila nahlé zavrávorání. Marně jsem se snažila vytáhnout šíp z nohy. Mé svaly byly maximálně ochablé a tělo vypovídalo veškeré služby. Ještě jsem přivřenýma očima stačila zahlédnout kněze svíjejícího na zemi bolestí a poté upadla do mdlob.