Anděl smrti

#1

Černá Hyundai XS tu noc parkovala na příjezdové cestě k jednomu z řadových domků na konci ulice Little Line. Dveře v hlavním vchodě se právě zaklapávaly a bylo možné slyšet i kroky zhruba pětadvacetiletého mladíka v tmavé kožené bundě. Provazy deště bičovaly vše, co jim přišlo do cesty, výjimkou nebyl ani on. Čokoládově hnědé vlasy, které by mu obvykle jen párkrát za den spadly přes zorné pole, teď zplihle zakrývaly téměř celou pravou polovinu jeho obličeje, zatímco kapky mu útočily na oči, snažíc se ho oslepit. Vítr si pohrával se stromy, jakoby to snad byla párátka.

Pípnutí a zablikání světel oranžové barvy naznačilo, že je auto odemčené a připravené k odjezdu kamkoliv si jeho pán poručí. Tomlinson nasedl do vozu, nastartoval motor a vydal se, i přes všechen ten nečas, do středu města Arrowtown. Voda v kaluži se rozprskla na všechny strany při kontaktu s pneumatikami a ještě než se hladina stačila dát do původního stavu, auto už zahýbalo za roh.

Podnik The Drunk Mary v ulici Down Street měl svá nejlepší léta už rozhodně dávno za sebou, krčil se mezi ostatními barabiznami uprostřed nejchudší čtvrti s nejvyšším stupněm kriminality ve městě, přesto z něj vyzařovalo až podivně lákavé, teplé světlo, jako by s otevřenou náručí čekalo na každého pocestného, který si v tomhle nečase potřebuje na chvíli oddychnout a nemá, kam složit hlavu. Pokud si jako místo vhodné k noclehu zvolíte právě  The Drunk Mary, mějte se na pozoru. Hemží se to tam od kapsářů a mrštných zlodějíčků, co jsou schopni během pár vteřin splynout s davem a vy se navždy můžete rozloučit například s dědictvím po vaší drahé máti, které si náhodou nesete domů, až po zločince nejtěžšího kalibru, obchodníci s bílým masem, převozníci prostitutek, drogoví dealeři, masoví vrazi nebo také vrazi, které si můžete najmout, ovšem za hodnotný balík. Takoví lidé se neštítí naprosto ničeho, věřte mi. Ani hospodský nebyl o nic lepší než jeho hosté. Prasečími očky slídil po místnosti, slizce se vtíral zákazníkům, mnouc si ruce nad každou zapadlou mincí v rohu.

Není divu, že do toho všeho Tomlinson zapadal jako puzzlík, i když by to do něj na první pohled neřekl snad nikdo. Avšak, není to zase takové překvapení vzhledem k tomu, že již od deseti let život trávil na ulici, poté, co byli jeho rodiče a sestra surově zavražděni, uprchnout se podařilo pouze jemu a to zadním vchodem, který si vrazi ve vzniklém zmatku zapomněli ohlídat. Celkem tedy žil mezi bezdomovci, feťáky, levným jídlem a kartonovými přístřešky na zimu takřka patnáct let a to ho nezanedbatelně poznamenalo.

Dálková světla Hyundaie ostře prořízla tmu a déšť. Zaparkoval na kraji rozmlácené silničky, pokud se tak dala vůbec nazývat, vystoupil z auta a koženou bundu si přitáhl blíže na tělo, jakmile opustil luxus vyhřátého auta, začala mu být docela zima. Natáhl svoje už tak dlouhé kroky, aby byl uvnitř co nejdříve.

Letmým pokývnutím hlavy pozdravil hospodského a poručil si půllitr světlého ležáku. Pak se vydal do úplně nejzazšího rohu podniku, kde už na něj na obvyklém místě čekal jeho blonďatý komplic. Horan věnoval Tomlinsonovi úsměv, tedy alespoň na jeho vkus, pro obyčejného smrtelníka by se pouze ušklíbl. "Nazdar," nadhodil Tomlinson, sklenici piva s tupým cinknutím položil na dřevěnou desku stolu, nedaleko od půllitru Horana, který byl již z poloviny prázdný. "Takže co pro mě máš?" zeptal se brunet již klasickou, stále dokola omýlanou otázku a upřel své světle modré oči na toho druhého. "Nějakej parchant," Horan po něm s nepříliš velkým zájmem hodil jakousi složkou, od někoho jako byli ti dva, ani jiná slova snad neuslyšíte. "Jsou v tom prachy, jako vždycky, žádná malá částka. No, však to znáš."

Tomlinson otevřel složku a zadíval se na fotku na první stránce, byla focena pravděpodobně odněkud zpoza křoví. Mocně se napil piva a povytáhl obočí, když jeho kolega pokračoval. "Šli mu po kejháku už snad dva nebo tři, ale on se jich vždycky nějak zbavil. Prej je pěkně mazanej, dávej si na něj bacha," Tomlinson pivo málem vyprskl. Nejdřív se znovu podíval na fotografii, poté na Horana. Odložil sklenici a ošklivě se zamračil. "Vždyť vypadá nejvíc na šestnáct."  

Odpovědí mu bylo pouhé pokrčení rameny. "Šestnáct nebo ne, už oddělal nejmíň dva naše lidi. Skoncuj to s ním dřív než on skoncuje s tebou," hlas Horana podtrhl vážný tón, "nebo se dostaneš šéfovi na kobylku a ten už ví, co a jak." 

Tomlinson se na to bláznivě zachechtal. "Takovejhle klacek a zabít dva naše lidi? Horana, já tady, kurva,  nejsem pro srandu králikům od babičky na dvoře." 

"Taky si z tebe nikdo srandu nedělá," opáčil blonďák s průzračně modrýma očima klidně, ty Tomlinsonovy byly spíš jako večerní oceán. "Sice je to klacek, ale o být padesát táců bohatší nebo chudší, to je trochu rozdíl, no ne?" Rozhovor pomalu plynul do části, kdy se vyřizují finanční záležitosti. "A podle toho, co jsem slyšel, by ti nějakej ten peníz bodl, nemám pravdu?"

Brunetovy panenky se protočily. "Tsss, co ty o tom víš?" odsekl nepříjemně, jeho společník na to před sebe v sebeobraně zvedl dlaně. Tomlinsonův komplic znovu pouze pokrčil rameny. 

"Nic mi do toho samozřejmě není," ohradil se Horan nakonec. "Je to pouze nabídka, kterou můžeš přijmout nebo nikoliv. Jako vždycky." Tomlinson na to přikývl. "Fajn, fajn, beru to." Rychlým pohybem zaklapl složku s informacemi jeho oběti a schoval si ji do bundy. "Abych šel, nějak se připozdívá," nadhodil po krátké odmlce s pohledem na nástěnné hodiny, které odbíjely jedenáctou. Vypil zbytek piva, prázdný půllitr opět postavil na stůl. Blonďák se ani nenamáhat se na něco Tomlinsona vyptávat, stejně by ho jen okřikl, ať nestrká ten svůj frňák do cizích věcí.

U sklenice nechal pár drobných a ještě něco navíc pro hamižného hospodského, bundu se pokusil zapnout co nejvýš ke krku, ovšem ty kožené jsou většinou jen na okrasu, tak jako jeho. Naposledy mávl na Horana na rozloučenou a hned na to zmizel ve dveřích, do té nepřívětivé letní noci.