Summer Love (N. H. - Cz)

6. kapitola

Pohled Lily

„Oba dva jsme rádi, že jsi tu s námi," usmála se na mě Ashley, když jsme spolu všichni tři seděli v obýváku na sedačce, táta se najednou zvedl a následně se vrátil s modrou krabicí.

„Něco jsme ti koupili k tomu vysvědčení," usmál se a podal mi tu krabici.

„Děkuju," poděkovala jsem a následně krabici otevřela. Vevnitř se nacházel notebook a telefon. „To nemůžu přijmout," odporovala jsem.

„Zlato, tyhle věci měly být tvoje a tvoji sourozenci ti je odepřeli, takže si to vezmi. Notebook je ode mě a mobil máš od Ashley," utnul mé protesty taťka.

„Děkuju, opravdu moc děkuju." Oba jsem je objala.

„Jo, a abych nezapomněl. Tvoje matka nechtěla, aby ses stýkala s Louisem, a pokud zjistí, že si se s ním stýkala tak u soudu řekne, že nedokážu držet slovo, že lžu a všechno obrátí proti mně a já tě nikdy nedostanu do péče," začal taťka a mně se do očí začaly hrnout slzy.

„Ty chceš, abych se s ním přestala stýkat? Teď, když jsem ho konečně našla?" zeptala jsem se a můj hlas byl protkaný neprolitými vzlyky.

„To ne, nechci, aby vás někdo vyfotil na veřejnosti, nebo aby existovaly nějaké fotky, které by dosvědčily naši vinu. Za dva týdny přijedou tvoji sourozenci na návštěvu jako každý rok a já potřebuju, abyste se v tu dobu nestýkali, je to jasné?" zeptal se a díval se mi do očí.

„Jo, ale musí přijet?" zeptala jsem se smutně. Nechtěla jsem je vidět, bála jsem se jich.

„Bohužel ano, ale nemusíš se bát, nedovolíme jim, aby ti nějak ublížili, takže se nebudeš mít čeho bát a všechno bude v pořádku," usmál se a objal mě kolem pasu.

„Stejně se bojím, nechci s nimi být, už nikdy," zašeptala jsem mu svou odpověď.

„Stačí to vydržet už jenom chvilku a pak už budeme navždy spolu, to ti slibuju," usmál se na mě a věnoval mi polibek na tvář. „Teď běž do postele, víš, že doktor říkal, že se máš šetřit a máš co nejvíce odpočívat v posteli," vyháněl mě.

„No jo, stačilo říct, že chcete mít soukromí," zasmála jsem se, oba objala a následně s přáním dobré noci opustila obývák a šla do svého pokoje. Když jsem tam přišla, položila jsem si své dárky na stůl. Nechtěla jsem je dneska už najíždět, protože měl taťka pravdu, měla bych jít do postele. Sundala jsem si oblečení a jenom ve spodním prádle se postavila před šatní skříň a hledala místo, kde by se mohlo schovávat mé pyžamo v podobě černých kraťásků a fialového tílka. Tohle uklízel Niall, takže bude asi záhada to najít. Když to tak pozoruji, tak kluci to naházeli na jednu hromadu a vůbec to neurovnali, takže to budu muset stejně uklízet. Vzala jsem si na sebe tílko a kraťasy, které jsem nakonec našla zahrabané až vzadu a oblečená vešla do svého pokoje. Na mé posteli ležel Louis a já měla co dělat, abych nezačala ječet, protože jsem se ho opravdu lekla.

„Co tady do háje děláš?" zeptala jsem se a měřila si ho naštvaným a zároveň trochu zmateným pohledem.

„Chtěl jsem za tebou zajít, nechci, aby si tu byla první noc sama, tak jsem se rozhodl, že se za tebou stavím a pořádně si popovídáme," usmál se a poklepal na místo vedle sebe. Jenom jsem zavrtěla hlavou a šla za ním, když jsem vylézala na postel, tílko se mi trochu vyhrnulo a tak zobrazilo modřiny, které jsem se snažila přede všemi schovat. Rychle jsem si ho chtěla stáhnout zpátky, ale už bylo pozdě. Loui už je viděl. Rychlostí blesku se posadil a vytáhnul mi to tílko až pod prsa. Tam se zastavil a ve vyhrnování nepokračoval. „Co to je?" zmateně si prohlížel mé břicho, na kterém byly ještě patrné známky modřin.