His master, growing [SebaCiel; CZ]

His master, growing

Pod oknem do mého pokoje byla neposkvrněně bílá treláž. Sebastian říkal, ať po ní nelezu nahoru, protože je to nebezpečné, ale já ho stejně nikdy neposlouchal. Vždy jsem vyšplhal nahoru, posadil se na parapet a pozoroval hvězdy dlouho do noci. Démonický svět byl tak moc jiný.

Když mi Sebastian řekl, že lidský svět se od toho jeho velmi liší, nedokázal jsem si to ani představit. No, možná ano, dětská fantazie mi dovolovala skutečně mnoho věcí. Nakonec to byla opravdu obrovská dimenze. Byla tam i města, jen mi vše přišlo zahalené temnotou. Zlem. Hrůzou. Měl jsem pocit, že nikde není bezpečno, že budeme žít jen ve strachu, ale vždy, když na nás někdo zaútočil, Sebastian mě ochránil. Vždy mě chránil. Ještě před lety bych o tom moc nepřemýšlel, jen teď jsem mu neměl co nabídnout. Stal jsem se démonem. Má duše už nikdy nebude jeho. Neznamenal jsem pro něj nic, možná tak chodící kus masa, jemuž musí sloužit. To mi ovšem nikdy moc nevadilo. Až do jedné chvíle.

„Můžeš mi tykat, víš o tom?" prohodil jsem, a zatímco jsem stál na stoličce a snažil se najít nějakou knihu na nejvyšší polici. Poslední dobou nebylo co dělat, nudil jsem se.

„Co tak najednou, mladý pane?"

„Přemýšlel jsem o tom a není to příjemné. Za mou minulostí je tlustá čára, už nejsem hrabě. Jsem prostě... Ciel. Pouze tak." V démonickém světě jsme už spolu žili téměř tři roky, ale do posledního týdne mě to nezajímalo. Jen jak mi ubývalo práce, do hlavy se dostávaly věci, jež tam nikdy předtím nebyly. Sebastian byl můj sluha tolik let a vlastně jsme k sobě neměli skoro vůbec blízko.

„Chápu. Jak si přeješ..." Poznal jsem z jeho hlasu, jak se usmívá. Bylo zvláštní slyšet ho mluvit ke mně důvěrněji. „...Cieli." Cítil jsem zvláštní třepotání v břiše. Nedokázal jsem rozpoznat, jestli se mi chce zvracet nebo se mi tak líbí, jakým způsobem se mu mé jméno skutálelo po jazyku. Na chvíli jsem zavrávoral při natahování ruky výš a moje rovnováha zakolísala. Automaticky jsem zavřel oči a připravil se na pád, ale místo toho jsem se ocitl v cizím náručí.

„Pusť mě!" vyhrkl jsem a pokusil se dostat na zem, neboť mi Sebastian nevyhověl. „Jsou i jiné možnosti, jak chytit padající osobu."

„Najednou se ti to nelíbí?" Zachvěl jsem se. „Vždy jsi vyzařoval sebevědomým, když jsi byl tak vysoko."

„Už jsem vysoký dost," opáčil jsem. Tuto zimu mi mělo být šestnáct let, to byl věk pro svatbu. Kdybych zůstal ve světě lidí, musel bych si vzít lady Elizabeth. Dospěl jsem; byl jsem vyšší, ne tak vyzáblý, obličej už jsem neměl tak kulatý a začal jsem se potýkat s věcmi, na které jsem Sebastiana zavolat nemohl. Zvlášť ne na ty ranní... „Jsem dost starý na to, abych chodil po svých. Není mi dvanáct."

„Právě teď tak zníš."

„Co jsi to řekl?"

„Nic, omlouvám se," zareagoval chladně a položil mě na zem. „Půjdu nám sehnat večeři, prosím, neoddaluj se od domu." A zmizel. Pravdou je, že démoni ani jíst normální jídlo nepotřebují, proto bylo tak těžké jej sehnat. Ale já už si na to zvykl ze starého života.

Se Sebastianem jsme si pořídili malý dům. Tyhle věci fungovaly podobně jako u lidí, jen se platilo různými formami a domy vypadaly jinak. Žili jsme skromně bez nějakého většího cíle. „Jo," odsouhlasil jsem a vydal se po schodech nahoru do svého pokoje. Zavřel jsem se tam, otevřel okno a posadil se na parapet. Zajímalo mě, co se Sebastianovi honí hlavou. Poslední dobou jsem to potřeboval vědět.

„Ach, můj pán je skutečně nezodpovědný. Copak jsem říkal o tom sezení takhle v okně?" usmál se, odložil nákup a vylezl po treláži nahoru ke mně.