Mrtvé srdce

Před časem se mě máma zeptala, jestli bych jí nepřečetla nějakou svou povídku. Nejprve jsem nad tím jen nechápavě nakrčila obočí a s klidem jí řekla, že všechny mé originální příběhy už přece slyšela... A pak jsem si vzpomněla na Mrtvé srdce.

Tenhle kousek jsem napsala už opravdu hodně - hodně dávno. Na svém blogu jsem ji publikokovla 23. března 2013, takže, když jsem začínala číst, myslela jsem, že se zblázním strachy. Nicméně to dopadlo skvěle a tak jsem se rozhodla o povídku podělit i s vámi. Snad se bude líbit. ;-)

Lith

-----------------

Protože některé příběhy smrtí někončí...

Nikdy jsem nechápala, proč ptáci, když mají křídla, neodletí někam dál. Někam do vzdálených koutů země, kde naleznou dávno ztracený klid. Občas zmizí pryč, ale pokaždé se zase vrátí zpátky do šedivých měst, které více než domov, připomínají spíše vězeňskou celu. Dokázala jsem nad tím uvažovat celé hodiny - stát na mostě v parku a pozorovat labutě, jak táhnou na jih.

Ale jak šel čas, jak přibývalo přátel, učení i povinností, něco změnilo. Vyrostla jsem a rozhodla se, že tyhle filozofické úvahy odložím na stáří. Na dobu, kdy budu v parku vysedávat na lavičkách, krmit holuby kousky seschlé housky, a přitom přemýšlet nad těmi všemi zvláštnostmi a paradoxy. Jenomže k tomu nemělo nikdy dojít.

Lehce jsem se usmála. Takoví lidí prostě jsou, nepočítají se ztrátou těch nejsamozřejmějších přání. Jsou si totiž jistí tím, že se dalšího dne probudí, stejně jako že pokaždé slunce ráno rozzáří potemnělou oblohu. Nechtějí se zabývat představou sebe samých, kdy je jejich tělo nepřirozeně chladné - bez špetky života.

Z těchto myšlenek mě vytrhnul studený vítr ze severu. Chmurné myšlenky se mi rozeběhly na všechny strany a já upřela svůj pohled k obzoru, kde se pozvolna začaly objevovat první červánky. Tolikrát jsem ve svém životě četla o východu slunce nad mořem, o podívané, na kterou prý člověk nezapomene do nejdelší smrti.

Ale já tady nebyla kvůli tomu. Během posledních sedmnácti let jsem viděla východ slunce nesčetněkrát. Ne, tohle místo má ještě jedno tajemství, ještě jedno kouzlo. Každé ráno, v oparu první mlhy, se tady setkávám se svými blízkými.

„Neměla bys tu být," ozval se za mnou důvěrně známý hlas, „ne dneska."

Řekni mi vše, co se stalo
Řekni mi vše, co jsi viděla
Měli světla ve svých očích
Měli světla ve svých očích

Zahlédla jsem maminku, jak sedí na posteli a prázdný pohled svých očí upírá k židli, kde na ni čeká černý kabát. Táta seděl vedle ní, držel její ruku ve své. Snažil se něco říct, ale on nikdy nebyl dobrý řečník. Má smrt na věci nic nezměnila.

O kousek dál, v domku s číslem čtyřicet sedm, postávala před zrcadlem Tracy. Napovrch nevypadala nijak zvlášť zničeně, ale já věděla, že uvnitř trpí. Sevřela oční víčka a zhluboka se nadechla - tohle byl její způsob, jak ukázat bolest. Za celou tu dobu, co ji znám, jsem ji neviděla ani jednou plakat.

„Zničí tě to," pokračoval, když si uvědomil, že mu nevěnuju nejmenší pozornost.

Byl to jeden z dalších paradoxů. Žádné emoce už mi přece nemohou ublížit, jsem mrtvá. Moje tělo, schránka pro mou duši, leží zavřená v krabici. Stejně, jako kterákoliv jiná nepotřebná věc. Jsem jen vzpomínka, energie.