A. L. E.

11) Nemocnice

Viděl jsem, jak blesk uhodil do stromu a tomu se zlomila koruna vejpůl. Země se otřásla pod tou ránou. Vyděšeně jsem se zastavil. Rozhlížel jsem se kolem a křičel Axelovo jméno. Na druhé straně cesty, naproti tomu stromu, jsem zahlédl něco fialového v příkopu. „Axeli!!!" rozběhl jsem se k tomu místu. „Axeli? Axeli! Slyšíš mě? Jsem u tebe. Prober se!" nerad jsem to dělal, ale lehce jsem ho profackoval. Nic. „Axeli!!! Do háje!" Nesmím zpanikařit. Nesmím! Ještě dýchá.
Snad nemá nic s páteří. Vzal jsem ho do náručí a rozběhl jsem se tím směrem, kterým jsem od nádraží přišel. Celou cestu jsem běžel, ale snažil jsem se i na Axela mluvit. „Axí, miláčku, už jsme na polňačce. Už jen 50 metrů a budeš v suchu.
„Lamberte!! Jak si dovoluješ odejít bez mého souhlasu?!!"  začala po mě ječet McSannerka, jen co jsem vstoupil do dveří čekárny nádraží. „A-a, to je Evanns?!" vyjekla. „Co se mu stalo?!" „Nevím, ležel v příkopu asi  půl kilometru odsud." odpověděl jsem zadýchaně. Opatrně jsem ho položil na stolek a sám jsem se pak svalil na lavičku vedle. Vydýchával jsem svůj výkon a přemýšlel, jestli se nepozvracím. Ale na skoro bývalého kuřáka dobrý, ne? Učitelka volala záchranku, protože Axel stále nijak nereagoval.
„Axeli, to bude dobrý. Já za tebou přijdu do nemocnice." šeptal jsem mu, když ho nakládali do sanitky. Všichni jsme pak odjeli domů. Já se doma rychle převlékl a unaveně, ale se starostí o Axela jsem se vydal do nemocnice.

Ztěžka jsem otevřel oči. Kolem mě bylo šero. Zaostřil jsem na místnost, ve které jsem se nacházel. Štiplavý pach mě udeřil do nosu. Nemocnice.
Pomóc!
Jsem tu sám.
Já tu nechci být sám... Chci být s Adamem.
Ne sám v nemocničím pokoji, kde na mě může kdykoliv vyskočit doktor nebo šílená sestřička s injekcí v ruce, kterou mi může kamkoliv zabodnout.
Nesnáším doktory. A nemocnice. A cokoliv má s tímto něco společného. Hlavně jehly.
Já chci pryč!
K Adamovi do náruče!
A ne tu být napojený na různé pípající přístroje a nemoct sehnout. A být vyděšený.

Celou tu dobu, od chvíle, co jsem se probudil, jeden přístroj pípal stále rychleji.
Myslím, že mi asi měřil tepovou frekvenci, protože jsem byl stále víc vyděšenější a začínal jsem dost panikařit.
Otevřely se dveře a v nich sestřička a vzápětí za ní přiběhla i mamka. Trošku se mi ulevilo, když jsem zaslechl její konejšivý hlas „Ššš, broučku, klid. Jsi jen v nemocnici."  "Jen" v nemocnici??! Vážně??! Vždyť ví, jak nesnáším cokoliv spojeného s doktory a jehlami. „Máš ošklivě zvrtlý kotník, takže ti ho museli dát do sádry, dále mají podezření na nachlazení a kvůli tomu tvému omdlení, nebo co to bylo, tu musíš ještě tři dny zůstat na pozorování, ano?"  hladila mě konejšivě po hřbetu dlaně. „Nhe," hlesl jsem skřehotavě a panicky kroutil hlavou. Sestřička mezitím zkontrolovala přístroje a někam odešla. „A Axeli? Je tu Adam, čeká na chodbě. To on tě v té bouřce zachránil. Budeš ho pak chtít vidět, když to doktor dovolí?" On mě zachraňoval v tý bouřce v lese??! Vždyť se mu mohlo něco stát! Na mamku jsem jen souhlasně kývnul. Pak přišel doktor a začal si mě různě prohlížet. A mamka musela odejít.

Když jsem přišel do nemocnice, tak jsem u recepce potkal paní Evannsovou. "Dobrý den," pozdravil jsem sklesle. "Ahoj Adame, prosím tě, musíš mi vysvětlit, co se stalo, protože vaše třídní byla dost zmatkářská a nic jsem od ní nepochopila, jen to, že je Axel v nemocnici kvůli bouřce." řekla mi roztěkaně a trošku zoufale. "Ano, já vám to vysvětlím, jen... Jak je mu?" zeptal jsem se se starostí. "Nevím, jsem tu jen chviličku a zatím se nevzbudil." pokrčí bezradně rameny a dál pokračuje v cestě spletitých uliček nemocnice. Najednou se ocitáme před těmi dveřmi - pokoj 207. Už tam na nás čeká sestřička. "Paní Evannsová?" "Ano." "Prosím, počkejte tu na pana doktora." "Dobře, děkuji." Proběhne mezi nimi krátký "rozhovor." Posadíme se na nepohodlné židle a paní Evannsová se na mě otočí s tázavým výrazem: "Tak co se tedy na tom výletě stalo?" Začnu jí to tedy vyprávět. Jen co skončím, tak si ji odvede lékař do ordinace, aby spolu probrali Axelův zdravotní stav. Jakmile se paní Evannsová vrátí, tak se dozvím diagnózu. Chudáček Axel! 
Najednou se přede dveřmi objeví sestra, že se Axel nejspíš probudil a povolí paní Evannsové jít dovnitř. Když se po nějaké době vrátí, řekne mi, že je Axel vyděšený, protože nesnáší doktory a nemocnice, ale že mě chce vidět. Okamžitě se zvednu ze židle, ale paní Evannsová mě zastaví. "Adame, já chápu, že o něj máš starost, ale musíš počkat, jestli to doktor povolí." "Dobře," povzdychnu si a zase si sednu. Netrpělivě podupávám nohou. Otevřou se dveře a z nich vyjde lékař a sestřička. Paní Evannsová se zvedne a domlouvá s lékařem mou návštěvu. "Jistě, chlapče, můžeš jít za tím nešťastným hochem. Třeba ho uklidníš. Ale poprosím vás, jděte po jednom, ano?" podívá se na mě doktor. "Jistě, děkuji moc." odpovím a mizím ve dveřích č. 207.
To, co uvidím, mě šokuje. Axel, schoulený, co nejvíc to přes ty hadičky jde, s vystrašeným výrazem v očích, celý se třásl strachem. "Axí, miláčku," broukl jsem tiše a přišel k němu. "Ššš, vše bude v pořádku, ano?"

NE. Snáším. DOKTORY!
Teď konečně jeden zmizel, jenže se zase otevřely dveře a já v nich čekal dalšího šílence v bílém plášti a s jehlou v ruce. Naštěstí pro mě, tohle byl jiný "doktor." Milý, usměvavý, láskyplný s modrými jiskřičkami v očích. "Adhame," zaskřehotal jsem a začaly mi téct slzy štěstí, že ho vidím. "Potřebuješ se napít?" podával mi skleničku s vodou z nočního stolku. Přiložil mi ji ke rtům a já se trošku napil. "Děkuju. Děkuju za to, žes kvůli mě riskoval život, ale prosím, už se takhle nikdy neohrožuj! To vědět už v tom lese, tak umřu strachy ještě dřív." vynadal jsem mu na oko. "Pšš, nemluv, ještě pořád zníš hrozně a o tomhle s tebou nebudu diskutovat. Pro tebe udělám cokoliv." "No tak to díky za kompliment," odpověděl jsem mu sarkasticky, ale byl jsem rád, že je se mnou. Dokázal mě neuvěřitelně rychle uklidnit. Jeho hlas. Dotek. Vůně. "Buď tu se mnou, prosím," zaprosil jsem zoufale. "Nemůžu," svěsil smutně hlavu. "Tak aspoň teď mě nějak obejmi, prosím," udělám na něj zoufalé štěněcí oči. "Dobře, moc rád," dá mi pusu na nos a opatrně mě trošku obejme. "Pojď za mnou, prosím. Já tu nechci být sám. Je mi zima." "To nejde, abych šel k tobě do postele," protestuje, když se začnu trošku posouvat, abych mu udělal místo a já se necítil tak sám, zmrzle. 

"Axeli," zavrtím nesouhlasně, ale i trošku pobaveně hlavou. "To vážně nejde, budeme mít průser." "Od kdy TY koukáš na to, abys neměl malér?" zeptá se mě udiveně Axel. "Od té doby, co sis mě omotal kolem tvých prstů." "Nemělo by to být naopak?"* blýskne se mu rošťácky v očích. "Ti rychle otrnulo, tak já půjdu," zasměju se. "Nhe, nhee, potřebuju tě tady. Hned u mě. Jinak umrznuu," začal dělat Axel nemocného a hraně zakašlal, ale ten kašel se změnil v opravdový. "Tak to ne, jdu k tobě, nebo vážně budeš nemocný." a vlezu si vedle něj a zakryji nás oba peřinou, ať se udržuje teplo. Obejmu Axela a on zavrní blahem a přimáčkne se ke mě. Lehce ho políbím na rty, ale Axel je hladovější a tak se to změní ve vášnivé líbání. 
* Kdyžtak v tom má být sexuální podtext xD (ať žije úchylnost!! xDD)

Ahojky :DD
Všimli jste si nového (no, "nového," spíš upraveného xD) coveru? :D Po několika útrpných hodinách bojování s nejjednodušším upravovacím programem - malování - jsem zvítězila a vzniklo z toho tohle :DD (A kdybyste se chtěli zeptat - ano, jsem velmi technicky "zdatná", hlavně ohledně elektroniky a programů xDD Kdo to máte stejně? ať nejsem sama... xD)

Budete chtít, abych dávala delší nebo kratší kapitoly? Nebo je vám to jedno a necháte to na mém citu a čase? ;) No a  jak se vám líbila kapča? Dejte vědět do komentů ;)

PS: Absolutně netuším, jak mám z tohohle pokračovat. I když... 
Nemáte nějaké návrhy? xD
PPS: Omlouvám se, jestli je to zmatené.