Přežít mezi Vikingy-Dopsané

Reinkarnován

Rose držela Brana v náručí a v druhé ruce nesla košík. Zrovna se vraceli z trhu. Její syn začal máchat rukama ve vzduchu, což byl pro ni signál, že chce jít dolů. Splnila mu tedy přání a chytila ho za ruku, aby neupadl. 

Vytrhl se jí a rozběhl se po ulici.
„Brane, zastav se. Hned!" zavolala na něj, ale chlapec se neotočil ke svojí matce a místo toho běžel dál.

Rosalie se přidržujíce si sukni rozběhla za ním. Na svých krátkých dětských nožkách byl pomalý, ale v drobném tělíčku se skrývala překvapivě velká energie. Jak rostl, byl stále víc a víc podobný svému otci. Modré oči mu maličko zesvětlali a okraje duhovek měli odstín mechu. Dříve načervenalé vlásky mu vypadaly a místo nich mu narostli nové, blonďaté.

Už se k němu pomalu přibližovala, když tu chlapec upadl a na kamenitém chodníku si rozbil koleno. Spustil takový křik, že se na něj všichni otáčeli. Rose za ním došla, klekla si k němu a zraněnou nohu mu políbila. Řev ustal a na rusovlasou ženu se upřel pár uplakaných modrozelených očí.

Vzala ho do náručí, v druhé ruce košík a vyrazila k domovu. Křik se spustil nanovo, když mu zranění vymývala vodou a mýdlem. Objala svého syna a políbila na čelo.
„Pojď sem, ty malá potvůrko. Máš už hlad?"
S ním v náručí přešla ke sporáku, kde pro něj měla uvařenou nastrouhanou mrkev a nandala mu ji do dřevěné misky.

„Tak papej, miláčku." Políbila ho na čelo.

Někdo zaťukal na dveře a Rose došla otevřít. Za dveřmi stál Bard. Zírala na něj jako na ducha. Vždyť Erik říkal, že ho zabil, tak jak je možné, že tady teďka stojí a usmívá se na ni.

„Co... proč... jseš mrtvej... tak jak... co se stalo?" koktala.

Bard strčil do dveří a vešel předtím, než se vzpamatovala. Zatřásla hlavou a rozběhla se do kuchyně pro své dýky. Musela uchránit Brana. Za každou cenu, i kdyby přitom měla sama zemřít. Zaujala bojový postoj a čekala na vetřelce.

Bard se ušklíbl „Tak tentokrát se pokusíš prát, jo? A ty si myslíš, že mě porazíš? Jak vidím, máš dítě. To ti gratuluju. Stejně si myslím, že bych byl lepší než Erik. Kdyby si mě tehdy neodmítla, nic z toho by se nestalo." Přiblížil se k ní o další krok.

„Tak dost, Barde!" vykřikla „Vypadni! A hned."

„Ani náhodou. Pokud tě králi přivedu, budu se moci vrátit. A já chci svůj život zpátky." Sklouzl pohledem na dýky v jejích rukou. „Vážně si myslíš, že se ti podaří porazit zkušeného bojovníka? To se teda pleteš."

„Barde a uvědomuješ si, že mě tam musíš přivést živou, že ano. A pokud se teďka zabiju, král ti tvůj život nevrátí."

Přiložila si ostří dýky na hruď, po kůži ji stékal pramínek krve. Útočník se na ni chvíli zoufale díval, ale poté se usmál.

„Uvědomuješ si Rose, že pokud se zabiješ, podříznu tvého synka jako prase?"

„Ne, to neuděláš. Je to ještě dítě. Malý chlapeček. Prosím, nezabíjej ho. Vzdám se ti, prosím, jenom ho nezabíjej. Barde, prosím, nedělej to. Nechceš přece být tím monstrem, které zabijí malé děti."

„Dobře, pojď sem."

„Proč jen jsme pustili Altäira na svobodu? Kdyby tady teď byl, umožnil by mi a Branovi utéct."

Udělala, jak řekl a on jí svázal ruce. Poté ve zlomku sekundy uchopil svůj meč a uhodil ji hruškou do spánku. Zatmělo se jí před očima a propadla se do sladkých vod bezvědomí.

*

Rose otevřela oči a zamrkala, protože prudké světlo jí způsobovalo bolest. Ruce měla svázané. Byla v nějaké stodole. Pamatovala si, jak za ní přišel Bard a omráčil ji, ale právě teď ji zajímala jediná věc. Kde je její syn? Rozhlédla se a uviděla Brana i s Erikem, jak si spolu hrajou. Její manžel vypadal dost zuboženě. Levé oko nemohl skoro vůbec otevřít, jak moc bylo nateklé, spodní ret měl rozbitý, v koutku zaschlou krev a kůži měl pokrytou modřinami. S heknutím se zvedla a došla k němu.

„Tak tebe taky dostal."

„Jsem idiot. Vlezl jsem mu do pasti. Nalákali mě do slepé prázdné uličky a tam se na mě vrhli. Bylo jich na mě příliš."

Políbila ho na tvář. „Alespoň jsme spolu. Věřím, že se z toho nějak dostaneme. Musíme, Bard nás chce vzít za Arturem."

„Neboj se, všechno bude v pořádku." Pohladil ji po hřbetu ruky. „Podej mi ruce, rozvážu ti je a ty potom osvobodíš mě. Čas od času přijde Bard, ale jinak to tu nejspíš ani nikdo nestráží."

Hbitými prsty jí rozvázal provaz svazující zápěstí a ona poté chtěla udělat to samé, když tu najednou uslyšeli kroky. Rose si rychle lehla na zem a stočila se do klubíčka, aby nebylo vidět, že má rozvázaná pouta. Bard k ní přišel, nesouhlasně zamlaskal a otočil ji na záda.

„To na mě nezkoušej. Slyšel jsem tě, tak vstávej. Á, tak tady se někdo snaží utéct. Nezapomeň na to, že je tady tvůj synek. Takže se budeš chovat ukázkově nebo ho podříznu jako prase. Co ty na to?"

Místo odpovědi mu vlepila facku. Překvapeně se na ni podíval.

„A to jsem si myslel, že budeš rozumná. No, jak chceš."

Došel k Branovi a pomalu k němu přibližoval dýku.

„Tak dost, prosím, udělám, co budeš chtít. Přestanu ti odporovat a neuteču, slibuju. Ale nezabíjej ho."

„Udělám to takhle, Brana si vezmu k sobě a jestli se pokusíš utéct, zabiju ho. Pokud se budeš chovat slušně a stejně tak tvůj manžel," Slovo manžel řekl s odporem. „tvému dítěti se nic nestane. Jasné?"

Přikývla.

„Na něco jsem se ptal. Je to jasné?"

„Ano, je."

„Dobrá."

Vzal jejího syna do náručí a odnesl ho od ní pryč. Erik k ní došel a objal jí.

„Dostaneme se z toho. A hlavně zachráníme Brana."

Netuším, kdy bude další díl. Protože to musím nejprve napsat a jak jsem psala na začátku, nemám vůbec čas ani náladu.