Rebel 1

13) Vážně?

   Tuhle kapitolu bych chtěla věnovat milé @Flamingoahs, která je tak nadšená z každé další kapitoly a tolik mě tak podporuje ^^

   Děkuju, užij si ji!

Další ráno jsem vstávala prdelí napřed. Od prvního okamžiku jsem byla mrzutá a nevrlá a to, že bych měla jít taky občas do školy, jinak by mě třeba mohli vykopnout, se mi velmi příčilo. Nějak jsem si zvykla na to, že pořád jen zatahuju a ulejvam se a školní život tak nějak odsouvám na vedlejší kolej. Možná právě proto, že jsem si řekla, že dneska už tam prostě musím jít, jsem byla tak strašně naštvaná. Ta představa mi byla více než odporná...

Jako obvykle jsem pustila hudbu a s kávou a cigaretou se usadila na balkóně. Dívala jsem se, jak tmavá modř noci pomalu přechází v denní blankytnost a zpoza obzoru se vylupuje žluté slunce. S tím pohledem se má nálada pomalu ustálila a přinutila jsem se myslet si, že škola přece jen nemůže být tak hrozná. Sice jen do pátku, ale teď tam mám dokonce i kamaráda...

Vzpomněla jsem si na předešlý večer, jak jsme tam s Andym seděli vedle sebe na kopci a dívali se do temného nebe plného hvězd. Nad tou myšlenkou mě příjemně zamrazilo a musela jsem se pousmát. Přece jen jsem musela uznat, že ten den s ním byl něčím skvělý. Chovali jsme se k sobě jinak a nějak mi už ani nedělalo problém na něj být hodnější. Mohla jsem snad i říct, že jsme si na sebe tak trošku zvykli.

„Heh...Nenech si kolem huby patlat med. V pátek tohle příměří skončí...A pak zůstaneš zase sama. A tentokrát úplně." Promluvila jsem sama k sobě, abych si ty příjemné myšlenky vymluvila. Byl to nesmysl nad něčím takovým uvažovat, protože jsem stejně věděla, jak to dopadne. Špatně. My dva dohromady jsme prostě neměli mít jakkoliv společnou budoucnost. Naše cesty se jednoduše nespojovaly...S tou myšlenkou jsem opouštěla dům a sedala na motorku. Bylo na čase udělat něco se svojí školní docházkou...

Na školních chodbách mě obklopil klasický šum hlasů, bouchání plechových skříněk, pištění a skřípání bot o linoleovou podlahu a všechny ty zvuky, které ke škole patří. Se znechuceným výrazem jsem si do uší zacpala sluchátka a opustila realitu. Nepotřebovala jsem slyšet všechny ty rozhovory o ničem, hloupé tlachy svých namyšlených povrchních spolužáků, chtěla jsem si jen ještě užít trochu samoty ve svém světě.

Vzala jsem si ze skříňky věci a práskla s dvířky. Hned na to jsem málem dostala infarkt, protože přede mnou stál nějaký kluk, ledabyle se opíral o vedlejší skříňku a arogantně se šklebil. Chtěla jsem ho obejít, ale zastoupil mi cestu. Zamračila jsem se.

„Co je? Potřebuješ něco?" Vyndala jsem si z jednoho ucha sluchátko a chladně si ho přeměřila. Neznala jsem ho, takže tohle „představení" bylo o to podivnější.

„Tys už zapomněla? To mi snad ani neříkej!" Na oko se zatvářil uraženě, ale pořád se bavil. Připadalo mi, že každou vteřinou musí propuknout v hurónský smích.

„Sorry, nevim, kdo seš. Všichni tu vypadáte stejně..." Pokrčila jsem lhostejně rameny a znovu ho chtěla obejít. Znovu mi to však nedovolil.

„No tak, vzpomínej trochu." Nabádal mě a neskutečně mě tím otravoval. Vyvolával ve mně neurčitý pocit hnusu a zdál se mi tak trochu slizký.

„Musim na hodinu, neotravuj mě." Usmála jsem se sladce, a když jsem se ho pokusila potřetí obejít, chytil mě za zápěstí a pevně stiskl.

„Až si vzpomeneš. Malinko ti napovim. Byla to sobota."