Nikdo nepřišel || Larry Stylinson

Chapter 12

Marcel seděl na posteli, držíc ruku svého otce, zatímco Harry už poklidně oddechoval. Přemýšlel. Proč by jeho otec chtěl vědět něco o Louisovi, pokud by mu to nebylo příjemné, proč by se jej na to ptal? Nechápal, co se děje. Harry přeci chtěl, aby mu o Louim Marcel něco řekl, nebo ne? A potom, při vyřčení jeho jména, jakoby se v Harrym něco zastavilo, jeho srdce, jakoby přestalo bít a on už neměl sílu. To, jak jen seděl a nehýbal se, skoro ani nedýchal. Jen seděl. Marcel byl stále vyděšený. Neřekl snad něco špatně, nebo ano? Možná by si o tom měl promluvit s matkou. Snad mu to vysvětlí, protože on už byl bezradný. Marcel vysmekl svou ruku z té Harryho. Ten se se zamručením přetočil na bok a chrupkal dál. S posledním pohledem na svého otce se Marcel zvedl z postele a opustil ložnici svých rodičů. Sešel schody a vydal se do obývacího pokoje. Uslyšel zapraskání dřeva v krbu a usmál se. Vzpomínal na časy, kdy byl ještě malý, kdy bydleli v Cheshire a pokaždé o Vánocích se celá rodina sešli. Teta Gemma se strejdou a Marcelovo o tři roky starším bratrancem. Když přijela babička Anne s dědou, která mu vždy přivezla nějaké dobroty a už u dveří se rozléhalo "Kdepak je můj milovaný vnouček?". Vzpomínal, jak k ní vždy přiběhl a objal ji, na tváři vždy spokojený úsměv. Cítil se šťastný. Miloval svou rodinu. Vždy, když druhý den všichni odjeli, už zůstali jen Marcel, Nina a Harry, jako rodina. Avšak jeho otec nikdy nevypadal úplně šťastně. Jakoby někoho očekával a ten dotyčný nikdy nepřišel. Vždy to Marcelovi přišlo zvláštní, ale nikdy se na to Harryho nezeptal, jelikož se tento pocit vytratil pokaždé, kdy si jako rodina sedli ke krbu, ve kterém praskalo dříví, na stolku cukroví a tři šálky kakaa. To, jak si dávali závody, když Marcel dostal pod stromeček velkou autodráhu. Byli to krásné a nezapomenutelné časy, jelikož právě v tyto momenty mu jeho rodiče, oba, připadali šťastní.

Marcel setřásl své myšlenky a vešel do obýváku. Sedl si do křesla naproti krbu a vedle křesla, kde seděla jeho matka a četla si knížku. Nina si Marcelovi přítomnosti samozřejmě všimla. Zavřela tedy knížku a odložila ji na postranní stolek. Odhrnula si pramen vlasů z čela a s vlídným úsměvem se podívala na svého syna.

"Promluvili jste si?" zeptala se opatrně."No, moc ne. Táta teď spí," zamumlal Marcel a smutně se podíval do svého klína, kde odpočívaly jeho ruce. Nina se na něj jen dívala, nemluvila. Věděla, že se Harry opět uzavřel. Mohla by říct přesně, co se stalo. Nešpehovala je, ale znala Harryho a tohle se rozhodně nestalo poprvé.

"Nebuď nešťastný, broučku. Co jsi mu řekl?"

"Vlastně jsem mu toho moc neřekl. Jen, že se jmenuje Louis."

Jeho matka si povzdechla, obličej zabořila do dlaní a zavřela oči. Přemýšlela, jestli je dobré vůbec zkoušet Harryho seznámit s Louisem. S Marcelovým přítelem. Uvědomovala si, že je to syn Louise Tomlinsona, ale doufala, že to Harry pochopí a snad se přes to přenese. Teď však i ona pochopila, že Harry by se přes tohle v životě nedostal. Bála se, že by snad mohl i Marcelovi zakázat se s Louisem vůbec stýkat, možná by se chtěla zase přestěhovat. Pryč. Někam opravdu daleko, kdyby se dozvěděl, co je Marcelův přítel zač. A to jen proto, že se syn Harryho Stylese, zamiloval do syna Louise Tomlinsona. Přeci jim po otcech něco zůstalo. Harry by to nedovolil. Snad by to dělal i jen kvůli sobě, ale hlavním důvodem, proč by nepřipustil, aby byli spolu, by byl jeho strach, že by jeho syn mohl dopadnout stejně, jako jeho otec a to by Harry nikdy nedopustil, aby se jeho syn trápil stejně, jako on sám.

"M-mami," zakoktal Marcel. Už se mu to stalo zase, a nyní s jeho matkou. To ne. Proč se mu to musí dít. Proč, když promluví o Louim, musí se jeho rodiče zaseknout a absolutně ignorovat, že je tam Marcy taky. Hlavně, oni to chtěli vědět, Marcel se jim s tím nevnutil. Avšak ulevilo se mu, když se na něj jeho matka podívala a promluvila. Nebyla v transu tak dlouho, jako jeho otec.

"Nemluv už o tom, ano?" požádala jej Nina a to přimělo Marcela k lehkému zamračení.

"Dobře, ale p-proč?" zeptal se Marcel.

"Prostě o tom nemluv před otcem, dobře? Ani kdyby se zeptal, prostě mu nic neříkej. Bude to lepší, věř mi," usmála se na něj a vzala jeho ruku, po jejíž hřbetě opatrně přejela palcem. Marcel přikývl, avšak mu nic nebylo vysvětleno. Nechápal, nevěděl a byl zmatený.

Tomlinson's house.

"Ahoj babi, čau dědo!" zavolal ode dveří Louis a obdržel pozdravení od obou jeho prarodičů. Jeho kroky okamžitě směřovaly do kuchyně, kde čekala jeho babička a jeden plný talíř na stole.

"No pojď se najíst. Už to budeš mít studené jako psí čumák!" pokárala ho jeho babička, avšak s úsměvem na tváři. Louis jí věnoval také úsměv, než  usedl ke stolu a pustil se do jídla. Ovšem, že mu to babička ještě ohřála, než to dala na stůl. Kdyby ne, tak by se to vážně nedalo jíst, jelikož jeho babička vždy vaří přesně na dvanáctou a Louis si nakráčel domů až kolem jedné hodiny.

"Tak jak ses měl?" usmála se babička a posadila se na židli, naproti Louisovi.

"Bylo to skvělé. Marcel je dokonalý. Miluju ho babi," usmál se Louis a jeho babičce se vytvářely slzičky v očích.

"Jsem ráda, že jsi šťastný," zabreptala, než se postavila na nohy, pomalým krokem přešla k Louisovi a vtiskla mu pusu do vlasů. Poté jej nechala dojíst oběd a odešla do obýváku, kde se usadila do křesla. Děda seděl na opačné straně, také v křesle, ačkoliv v houpacím a potahoval z fajfky. Louis po chvíli dojedl, umyl po sobě talíř a příbor a dal je na odkapávač. Šel do obývacího pokoje za stařečkama a posadil se. Uvelebil se v křesle, opřel se a zavřel oči. S úsměvem si vybavil všechny chvíle, které za ten den, za tu noc prožil. Všechny pocity, všechna slova, všechny pohledy. S úsměvem snil o svém Marcelovi, tedy, pokud již mohl říkat 'svém' Marcelovi. Po chvíli se k němu však dostavila i únava. Přeci jen toho moc nenaspal. Únava doléhala, Louis pootevřel oči, dlaň si dal reflexně před ústa a zívl si. Jeho dědeček v ten moment zbystřel.

"Ale, ale. Někdo tady měl rušnou noc, nemýlím se?" ušklíbl se děda.

"Copak Louisi? Unavený, unavený?" zasmál se. Louis se jen usmál a zavrtěl hlavou. Nepromluvil, jen se podíval do klína.

"Už ses tomu chlapci, o kterém stále básníš, dostal do kalhot?" rýpnul si děda. Ano, dědeček Tomlinson měl vždy výborné připomínky.

"Ale notak! Dědo!" zamračil se Louis, avšak bylo vidět jak se do jeho lící dostává červená barvička.

"Já si to myslel. Však znám svého vnuka," zasmál se a potáhl z fajfky. Louis pouze protočil oči, ale poté se také zasmál.

"Asi máš pravdu, jsem unavený," pronesl Louis poté co si už poněkolikáté zívl.

"Půjdu do svého pokoje," usmál se, vstal a s dědovým přikývnutím se odebral do svého pokoje. Tam si lehl na postel a z kapsy u kalhot vytáhl mobil. Stiskl zprávy a začal psát.

To Marcy:

'Ahoj broučku. Jak se máš a jak je doma? Jsi v pořádku? A co tvůj táta? Už se nemůžu dočkat až tě uvidím. Tvůj Loui.'

Mobil poté odložil na poličku a čekal, avšak čekání pro něj bylo příliš dlouhé a po pár minutách se oddal spánku, který jej již tížil na víčkách.