Nikdy není pozdě!

1. Stěhování

Ahoj. Mé jméno je Victorie Ann Temlerová, ale všichni mi říkají Vicky. Bydlím se svým tátou v New Yorku. Tohle město, je město mé radosti, ale za posledních pár měsíců spíše město mého smutku, neštěstí, slz a depresí. Mému tátovi nabídli v Chicagu dobrou práci a uplatnění jeho nového projektu, tak se stěhujeme. Nějak moc se mi tam nechce. Musím říct, že New York mi bude šíleně chybět, ale změna je život a změny k životu patří.

„Vicky? Trošku si pospěš!“ zavolal na mě táta.

 „Jo, už běžím tati!“

 Nasedli jsme do auta a táta se zeptal: ,,Opravdu nechceš zavést na letiště, koupil bych ti letenku, mohla bys letět, aby ses nemusela trápit v autě. Vždyť víš, že ti to dělá problém. Tak jak Vicky? Letadlo odlétá za hodinu." „Tati!“ vyhrkla sem na něj, „vždyť víš, že tě nenechám jet samotného autem. Stačilo, že jsem přišla o jednu o jednu nejdůležitější osobu ve svém životě. Díky, ale stačilo!“odpověděla jsem ironicky. Slzy se mi nahnaly do očí. Neudržím to v sobě. Rozbrečela jsem se. Táta mě pohladil po tváři a usmál se. „Dobře Vicky,“ polkl, „máš všechno?“ pokusil se usmát, ale já moc dobře věděla, jak moc ho moje slova ranila. I on přišel o nejdůležitější osobu. Kamarádku, přítelkyni, manželku.  

 ,,Jo, myslím že jo.“ Pokusila jsem se usmát. „Ale že mě bude New York pěkně chybět.“ Otočila jsem se  k oknu, aby táta neviděl, jak moc mě to zasáhlo a teprve zasáhne.

 „Ale no tak Vicky! Přece nebudeš brečet! Už jsme to stěhování probírali několikrát, ne?“

 „Ano, já vím, ale…“

 „Žádné ale! Jak ti mám říct, že to není napořád?“ byl z toho trochu špatný. Ostatně jako já. Nemá rád změny. A už vůbec ne takhle na rychle a za takových podmínek. 

 „Vždyť já to vím!“ otočila jsem hlavu na stranu a dělala že pozoruju ubíhající krajinu. Dívala jsem se z okna se sluchátky v uších, ve kterých mi teď hrály moje oblíbené písničky. Pozorovala jsme vzdalující se New York, který mi už teď začínal strašně chybět. Babička. Dědeček. Teta Claire. Sestřenka Elena. Dokonce i moji bývalí šikanující nejlepší kamarádi.

  Nevím kolik bylo hodin, ale už byla docela tma. Táta mě vzbudil se slovy: „Vicky? - už jsme v Chicagu.“ Podívala jsme se na mobil. Už bylo půl dvanácté. Ujeli jsme asi jenom pět kilometrů a byly jsme u našeho “nového“ domu. I když byla tma, dům byl krásný. Hodně prosklený a osvětlený. A byl velký. Hodně velký pro dva lidi. Otevřela jsem dveře, vyskočila ven a protáhla se. Vzala jsem si svůj jeden kufr a svoji kabelku a šla k domu. Tenhle kufr mi pro dnešek stačí. Mám tam pyžamo, nějaké oblečení a hygienu. Táta mi otevřel a řekl: „Pokoj máš nahoře. Musíš si ho ještě dozdobit a trochu se zabydlet, ale myslím, že se bude líbit!“

 Rozsvítila jsem v chodbičce a hned jak jsem spatřila nádherně prosklené schody, jsem vyběhla nahoru. Otevřela jsem dveře s cedulkou s nápisem “Victorie“, rozsvítila a vešla dovnitř. Pokoj byl světlý. A všechen nábytek byl bílý, až na velké černé naleštěné křídlo klavíru v jednom rohu.

 Všechny kousky nábytku byly z bílého dřeva. Na zemi byla nádherná kožešina, pravděpodobně z nějakého bílého medvěda. Postel. Nádhera. Obrovská postel s nebesy.

 „Jak pro princeznu!“ vydechla jsem potichu.

 U okna stál psací stůl, knihovna a vedle velký toaletní stůl se zrcadlem. 

 Ještě, že má táta tak skvělého kamaráda, který nám sehnal tenhle dům. Vedle toaletního stolu byly dveře. Otevřela jsem je a… Šatna! Šatna plná bílých skříní, poliček a botníku. V rohu stálo obrovské zrcadlo a uprostřed byla proutěná židle, která stála taky na pravděpodobně medvědí kožešině. Všechny skříně jsem musela otevřít.

 Vrátila jsem se do pokoje.  Když jsem trochu popošla k posteli, uviděla jsem za skříní dveře, které jsem hned otevřela. Byla tam koupelna! Dřevěně obkládaná koupelna a vymalovaná, takovým nádechem zelené! Dokonalost! Táta vždycky věděl, co mám nejraději a jak mě nejpříjemněji překvapit!

Z kufru jsem si rychle vybalila hygienu a pyžamo. Napustila jsem si plnu vanu vody a okoupala jsem. Byl to skvělý pocit po čtrnácti hodinách strávených v autě. Jak jsem vyšla z vany, vyčistila jsem si zuby a rozčesala vlasy a šla jsem do postele. Ještě neuběhlo pár minut a už jsem spala.