Komunita Z (pozastaveno)

Kapitolky 1, 2 a 3

1.

Abych vám mohl vysvětlit, co se stalo, musíme se vrátit na samý počátek.

Bylo mi 14, když jsem se dostal do komunity. Bylo sychravé nedělní dopoledne a schylovalo se k bouřce. Stál jsem před železnou bránou, která obíhala kolem prastarého zámeckého komplexu v horách. Otevřela se brána a já čekal, jestli se v ní neobjeví holohlavý Xaviér na vozíčku, místo toho v ní stál postarší pán s přísným výrazem ve tváři. Jeho absence vlasů, byla to jediné, co měl s x-menovým profesorem společné. Byl celý v černém a ruce měl sepnuté za zády.

„Vy budete William, že ano mladíku?" zeptal se mě silně britským přízvukem.

„Ano pane, těší mě," řekl jsem a napřáhl jsem k němu ruku. On se ale otočil a vyšel směrem k hlavní budově.

„Jmenuji se Leopold Adams, ale pro vás pan Adams. Nestojíme tady o potíže, tudíž doufám, že budete dbát na naše pravidla."

„Zajisté pane," řekl jsem, ale v hlavě jsem nad tímto starým páprdou nešetřil nadávkami.

„V komplexu bydlí 27 děvčat a 21 chlapců, na kázeň tady dohlížím já a dalších 6..." zarazil se, ale pak pokračoval dál „... učitelů, řekněme. Teď vás zajdeme ubytovat. Potom se seznámíte s denním programem a bude následovat společný oběd. Co se týče pravidel, není jich mnoho, ale jsou velmi důležitá pro chod celé naší komunity."

Po štěrkové cestě jsme došli až ke dveřím hlavní budovy, nad nimi byl do olověné desky vytesán nápis: „Jsme stejní, no přesto jiní. Žijete s námi, ale my bez vás.". Holohlavej ňouma se otočil a tentokrát s trochu větší vlídností v hlase slavnostně pronesl: „Vítejte u nás Williame. Vítejte ve svém novém domově.".

2.

Vešli jsme do vstupní haly, která byla o dost menší, než jsem očekával. Nalevo byl pult, za kterým seděla asi třicetiletá blondýna. Hned mě na ní zaujaly dvě věci. Zaprvé její velké, staré brýle s hranatými obroučkami, které ji přidávaly tak 5 let a zadruhé to byly její krásné velké sytě červené rty. Kdybychom si prohlíželi její obličej od brady k čelu, vypadala jako herečka, kterou právě maskéři připravovali do role princezny, ale v polovině obličeje přestali. Škoda, pomyslel jsem si...

„Jano tohle je William, nový člen. A Williame tohle je slečna Jana," představil nás starouš. Podal jsem jí ruku a s úsměvem jsem ji řekl: „Těší mě, slečno Jano". Stiskla ji a oplatila mi úsměv.

Šli jsme dlouhou chodbou a poté po schodech do druhého patra. Zastavili jsme u pokoje číslo 7.

„Tak Williame, tohle bude spolu s Markem a Johnem, které poznáš u oběda, i tvůj pokoj."

Chtěl jsem vstoupit, ale náhle mě starouš zarazil: „Williame, zapomněl jsem ještě na jednu důležitou věc. Týká se to tvých schopností a schopností všech studentů. Je zakázané používat své schopnosti v hodinách a nikdo nesmí svými schopnostmi nikoho ohrožovat, rozumíme si?"

„Ano pane."

Otevřel jsem dveře do pokoje, bez špetky očekávání. Ale na rozdíl od vstupní haly, mě tento pokoj příjemně překvapil. Byl čtvercový, prostorný, světle modrou barvou vymalovaný a docela útulný. Stály tam dvě skříně, velký psací stůl, poschoďová postel a jedna volná palanda. Ležela na ní poskládaná uniforma – nevkusné šedé kalhoty, bílá košile s dlouhým rukávem a vzorkovaná společenská vesta. Vedle postele stály černé polobotky. Hodil jsem svojí tašku s mírným opovržením na postel.

„Převleč se Williame, za deset minut začíná oběd. Počkám tě za dveřmi a pak tě doprovodím do jídelny," poznamenal starouš, načež zavřel dveře.

Převlékl jsem se do komunitního oblečení a snažil jsem se roztáhnout límec košile, který mě nepříjemně kousal vzadu na krku. Otevřel jsem dveře a vyšli jsme do jídelny. Poprvé jsem na sobě pocítil nervozitu. Začali k nám doléhat stěnami tlumené hlasy, které signalizovaly, že se blížíme k jídelně. Starouš otevřel velké dveře a rázem jsme se ocitli před jídelnou plnou lidí.

3.

Celá jídelna rázem ztichla a všechny pohledy zamířily mým směrem. Mé oči těkaly po velké jídelně. Na druhé straně, přesně naproti dveřím, ve kterých jsem teď stál, byl obrovský masivní krb, ze kterého proudilo příjemné teplo. Byly tady tři dlouhé stoly a jeden malý v koutě. U dlouhých stolů seděli mí budoucí spolubydlící. U toho v rohu seděla skupinka 6 „učitelů", jak řekl starouš. Byla tam Jana, se kterou jsem se setkal při vstupu. Dále tam byly ještě dvě postarší učitelky. Jedna z nich vypadala trochu šíleně. Pak tam seděli dva muži něco přes třicet a jeden opravdu starý učitel, starší než starouš, který mě tu dovedl. A i ona skupinka učitelů na mě zvědavě hleděla.

Starouš mi pokynul rukou, abych šel směrem k učitelskému stolu. Jeden z těch mladších učitelů vstal a chytl mě za ramena.

„Drahá Komunito", oznámil. „Dovolte mi, abych vám všem představil našeho nového člena. Jmenuje se William a je mu 14 let. William k nám přijel ze Severního Irska a to z Belfastu. Přeju si, abyste Williama přijali mezi sebe a aby tady našel svůj nový domov."

Poté se otočil směrem ke mně a podal mi ruku. „Jmenuji se Damien a vedu to tady. Rád tě poznávám Williame. A teď už si jdi sednout ke svým kamarádům."

Oproti nevrlému staroušovi vypadal Damien víc než sympaticky. Třeba to tu nebude zas taková otrava, pomyslel jsem si. Sedl jsem si k prvnímu stolu. Kluk po mé levici začal hned mluvit.

„Ahoj! Já jsem Jake a je mi taky 14. Jsem tady už dva roky. Jaké to je v Irsku? Víš, já jsem totiž z jižní Anglie. Bylo to tam fajn."

„Ahoj Jakeu" odpověděl jsem mu s daleko menším nadšením, než jaké měl on. Chtěl jsem odpovědět na to jaké to je v Irsku, ale Jake mě přerušil.

„Ta holka vedle tebe se jmenuje Elise."

Podíval jsem se na ní a ona mi věnovala ostýchavé „Ahoj".

Pořádně jsem si ji prohlídl. Byla pěkná. Měla krásné hnědé vlasy, které ji šahaly po ramena, něžné rysy a kočičí zelené oči. Hned se mi zalíbila. Z mých myšlenek mě vytrhl Jake, který začal zase mluvit.

„Víš, Elise je moje holka."

Tak to asi nebudeme kamarádi, můj milý Jakeu, pomyslel jsem si a začal se nimrat ve svém jídle.