The Fallen City

x

Město.

To bylo to jediné, co jsem mohla vnímat, zatímco jsem běžela. Ne kolemjdoucí lidi nebo
hvězdy na jasné noční obloze. Viděla jsem město, slyšela ho a cítila.

Doprava nebo doleva?

Zastavila jsem se, rozhlédla se a na konci uličky vlevo uviděla vysokou zeď. Na tu se nezvládnu vyšplhat.

Najedou jsem za sebou uslyšela těžké oddechování, jako by někdo právě uběhl maraton. Ozvalo se to až příliš blízko mě. Když jsem se otočila, nikdo za mnou nestál.

Rychle jsem se rozběhla ulicí vpravo v domnění, že se ono funění ztratí. Když jsem však proběhla kolem pouliční lampy na konci ulice a neznámý rychlý dech se za mnou pořád ozýval, věděla jsem, že je to on, kdo mě pronásleduje. Nikdo by přece za jen tak nějakou holkou o půl čtvrté ráno neběžel starou částí města – aspoň ne těmito zkratkami.

Proběhla jsem asi kolem dvou dalších bloků, než jsem uslyšela zvuk vody. Přesněji řečeno šum řeky. To už se přede mnou paneláky rozestoupily a já stála na okraji chodníku, jedna noha nad řekou. Už-už bych byla v ní, kdyby mě nechytily něčí paže a nepřitáhly zpět na pevnou zem. Jindy bych byla ráda za tuhle skvělou náhodu, že tu zrovna byl a chytil mě, ale já věděla, že on si na náhody nepotrpí.

Je to tak, poznala jsem ho. Veliká jizva na dlani, která se právě dotýkala mé pokožky, ho prozradila.

„Mhph,“ snažila jsem se vykroutit z jeho sevření, které ještě víc zesílilo.

„Kam bys šla v tuhle noční hodinu tak sama?“ zašeptal mi do ucha svým udýchaným slizkým hlasem, kvůli kterému se mi ještě nedávno podlamovala kolena. Pořád nechápu, jak jsem mohla být tak slepá.

„Nech mě!“ chytla jsem jeho ruce a začala uvolňovat jejich železné sevření.

„Abys mi utekla? To si nemyslím,“ řekl přes zaťaté zuby tak ledově, až mě zamrazilo.

„Co ode mě chceš?!“ vykřikla jsem a jeho ruka mi okamžitě vylétla k ústům.

„Buď zticha,“ šeptem mě okřiknul. „Ty dobře víš, co chci.“

„Nhym!“ snažila jsem se zakřičet jasné ‚nevím‘ přes jeho ruku.

„Mapa,“ dramaticky si oddechl. „Kde je ta mapa?“

Jeho požadavek mě zaskočil. Opravdu. Netušila jsem, že o ní věděl i někdo jiný než můj strýc. Pamatuju si to, jako by to bylo včera, kdy se mi koukal přísně do očí a zakázal mi tu věc komukoliv dát nebo o ní vůbec mluvit. Nesměla jsem ji nechat padnout do špatných rukou.

Ani jsem nepřemýšlela, když jsem mého nepřítele vší silou kousla do ruky a odtlačila se od něj až k okraji řeky.

„Už se mě ani nedotýkej,“ varovala jsem ho klidným hlasem, no moje srdce bilo jako splašené.

„Nebo co?“ uchechtnul se. Bylo vidět, že se baví mou bezmocností.

„Nebo uvidíš,“ zadívala jsem se mu zpříma do očí.

„To ty uvidíš, jestli mi tu mapu nedáš. Nic mě nesmí dělit od toho, co chci. I přes to, jak jsi mě zradila, jsem se rozhodl změnit názor. Pořád budeš mít místo u nás, jestli mi ji dáš teď.“

„Nikdy,“ stiskla jsem své ruce v pěst, až mi některé klouby zapraskaly. Nehodlala jsem se vzdát.

„Dobře tedy,“  zamyšleně se na mě podíval. „Nechtěl jsem na to jít po zlém, ale v těch panelácích za mnou a na mostě přes řeku mám všude svoje lidi. Víš přeci, jak taková hra dopadne.“

Rozhlédla jsem se a hledala ozbrojené muže jak na mostě vedle nás, tak i v oknech budov. Tušila jsem ale, že to bude zbytečné, jelikož se tím živí a uvidět je, je skoro rovno nemožnému.

Když jsem hlavu otočila zpět k němu, měl nataženou ruku směrem ke mně, jako kdyby čekal, že se tak lehce vzdám a zradím svoji rodinu a tajemství s ní spojené.

„Ale tohle je moje hra,“ řekla jsem s úšklebkem a než se stačil vzpamatovat z toho, že jsem mu poprvé v životě zasalutovala tím slavným prstem, přenesla jsem všechnu váhu dozadu na paty a přepadla přes okraj.

Nikdy bych nezradila tohle město.

Mé město.