Zánik: Dívka Drak

Kapitola II - zvyk ☑

Silla

"Ahoj já jsem Tygra. Budu tě doprovázet v tvém životě. Nebude ti vadit když si přečtu tvé vzpomínky a naučím se tak o tobě vše co budu pro náš soulad potřebovat?"

Zaznělo mi v hlavě pár jejich myšlenek. Jen jsem zakroutila hlavou na důkaz, že mi to nebude vadit a zavřela jsem oči, abych se na přicházející bolest hlavy mohla připravit.

Trochu to tríznilo mé nervy, ale po chvíli co si procházela mé vzpomínky jsem si zvykla. V hlavě se mi promítali snímky mého života. Vzpomínky. Štastné i smutné. Nechtěla jsem si moc připustit, že se tohle všechno stalo. Převzala část mé bolesti do svého srdce a mě najednou přišlo, jakoby mi z něj spadl obrovský kámen a já se zase mohla volně postavit na nohy a jít dál.

O deset let později

"Tygró!! Poběž!!" Křičela jsem na ni, když jsem pospíchala do sálu na snídani. Zase jsem šla pozdě. Tygra nestihla včas zabrzdit a vrazila rovnou do jídelního sálu v celé své kráse. Jen tak tak jsem doběhla za ní a káravě se na ní usmála. V mysli jsme se tomu ale obě dvě smáli. Nikdy jsem jí nic nevyčítala. Byla to moje nejlepší kamarádka a zároveň ta nejbližší rodina kterou jsem měla. Můj otec byl již velmi stár. A stále mne jen poučoval co musím a nesmím a co bych neměla dělat a co naopak měla. Ano poslouchala jsem ho vždy velmi pečlivě, jen mě jeho slova jinak neoslovovala. Nebylo to pro mě nikterak důležité. Chtěla jsem si žít po svém. Nikdy mi k tomu ale nedal šanci.

Poklidně jsem usedla ke stolu a posunula velkou přizpůsobenou židli blíž ke mě aby si tam Tygra mohla vyskočil. Za těch deset dlouhých let jsem si na její chování i vkládání svých myšlenek do mých zvykla. Chvíli jsem jen tak čekala ale má porce jídla se stále nenesla. Už jsem toho čekání měla dost a tak jsem bouchla pěstí do stolu. "Jak dlouho na to budeme muset ještě čekat?!" Zakřičela jsem skoro na celý hrad. Služebné které stáli za našimi zády se najednou rozutekli do všech možných chodeb, které zrovna byli k mání. Ani ne během deseti minut mi některá ze služebných donesla tác s kuřecím masem, druhá s chlebem a třetí se zeleninou. Tygra dostala obrovskou hromadu masa. Někdy jsem měla vážně dojem, že ji chtějí vykrmit.

Když jsme dojedli otec vstal a všichni přítomní to po něm zopakovali. Znechuceně jsem si vzala kalich s rudým vínem do ruky a postavila se také. Otec natáhl ruku v gestu přípitku a napil se vína. Poté opět usedl, ale místo zvyku posezení a mluvení o nezbytostech, požádal šlechtice aby odešli a nechal v místnosti pouze mne a mou Tygru. Tu kdyby chtěl poslat pryč, stejně by ho neposlechla aneb on není jejím pánem a to, že je král ji nikdy nezajímalo. Šlechticové se zvedli, na přání pana Krále Edurijského odešli.

ROZHOVOR

Otec : Mám pro tebe nějaké nové zprávy.

Já : hmmm...

Otec : Půjdeš do světa. Obohatit své znalosti a konečně možná zmoudříš a ujmeš se svých povinností. Možná potkáš i nějakého..

Nestihl dopovědět aneb jsem mu skočila do řeči.

Já : I nějakého šlechtického namyšleného a vyparáděného kloučka.. Tyhle řeči mě už nudí otče .. Počkat! Cože?! Já se konečně můžu jít volně podívat do světa? I za hranice tohoto města? Bez stráží a špehů?

Otec : Jak jsem řekl. Běž se sbalit. Jo a pro Tygru jsme ti nechali vyrobit u kováře sedlo. Aby jsi nemusela furt utíkat po svých.