Cameron

3.

,,Ale El, vždyť nevíš cestu," dotkla se máma jemně mé hubené paže.
,,Mami," podívala jsem se jí zpříma do očí. ,,je mi skoro osmnáct. Najdu si ji sama." Hodila jsem si přes rameno mou malou růžovou tašku Dior, která i přes svůj malý objem, byla neskutečně těžká. Nebo aspoň mě tak připadala.
Propletla jsem se mezi všemi těmi drahými auty, krásnými květinami, dokonce zde, na vnitřní zahradě, stály dvě dřevěné houpačky. Toto místo mi způsobovalo příjemné bolení v břiše.
,,Elis," křikla máma z dálky, nacož jsem se otočila. ,,je to pokoj číslo 24." Zasmála se nad mou nepozorností, či jak to mám nazvat, ale brzy by mi asi došlo, že nevím číslo našeho apartmá.
Prošla jsem s úsměvem kolem stolu, kde jsem ještě nedávno seděla, vystoupala tři žluté schůdky, strčila do skleněných dveří, a ocitla se v krásně zdobené, prostorné jídelně. Desítky jídelních stolků, u kterých momentálně nikdo nesedí, asi protože je mezi obědem a večeří. Co by kdo dělal v jídelně.
Nad strojem na horkou čokoládu jsem si všimla šipky se slovem recepce. Od vstupu do krásné haly, mě dělil pouze jeden schod. A skutečně, asi tři metry ode mě stál pult, a za ním mladá žena.
,,Prosila bych klíčky od pokoje 24, jsem Noel."
,,Pane jo!" Vypískla ona žena. ,,Vás znám z fotek a vyprávění vašich rodičů, jste Elisabeth, že?"
,,A- ano," přikývla jsem a natáhla ruku, aby mi na ni položila klíčky od pokoje.
,,Tak v tom případě, tady máte klíče, pokoj je po schodech nahoru a chodbou dozádu." Ukázala prstem na schody, kousek od nás. Ani jsem si jich nevšimla.
Poděkovala jsem a vydala se ke schodům. První schod, druhý, třetí, až jsem nakonec dorazila na místo, odkud vedly další schody nahoru. Rozhlížela jsem se kolem, moderně zařízený nábytek, světle šedá tapeta. Ale bohužel, nedávala jsem moc pozor, když jsem se s někým srazila. Ten někdo mě naštěstí včas chytil, a já nedopadla na tvrdou zem. Místo toho jsem se objevila v náručí SAKRA sexy kluka. Hnědé vlasy nahoru, se světlými melíry na konečkách, karamelově hnědé oči, plné rty, a udivený výraz.
,,Jseš vpohodě?" Zeptal se kluk, když jsem se znovu postavila na vlastní nohy.
,,Jo, jasně-" zarazila jsem se, protože jeho slova nepatřila mně, nýbrž jeho telefonu, který při té srážce dopadl na šedivý koberec. Aha.
,,Nemůžeš příště dávat větší pozor?" Vyjekl mladík, o trochu strarší, než jsem já. Ale ne o moc, tak rok, dva.
,,Já? To ty jsi vrazil do mě!" Obhájila jsem se, i když moc dobře vím, že to byla chyba nás obou.
,,Nene, nevrazil! Sierro, kdo do koho vrazil?" Otočil se asi k čtrnáctileté dívce, s kamerou v ruce. Ani nevím, že tu celou dobu je.
,,Came, myslím, že ty jsi vrazil do ní," usmála se na mě ta dívka, nápadně podobná tomu chlapci. Stejné hnědé oči, stejně hnědé vlasy.
Pohledem jsem ji poděkovala.
,,Fajn," zvedl ten kluk, Cam, nebo jak mu to řekla, ruce na znak, že se vzdává, a společně s tou holkou, Sierrou, chtěli odejít.
,,Počkat, ty jsi Sierra?" Divila jsem se při vzpomínce, že Mariana mluvila o nějaké Sieře.
,,No, ano," zazubila se na mě.
,,V tom případě máš venku na zahradě kamarádku Zoey." Uchechtla jsem se, když Sierra strčila Camovi kameru a seskakoval schody dolů po dvou. Brzy zmizela z dohledu a my dva tam zůstali sami.
,,Počkat. Ty jsi Elisabeth?" Vytřeštil Cam nevěřícně oči.
,,Ehm, jo." Usmála jsem se a očima bloudila po chodbě.
,,Wow, rodiče říkali, že přijedou Noelovi, ale myslel jsem, že zase nepřijedeš. Hodně jsem toho o tobě slyšel."
,,Opravdu? Nechápu, jak je možné, že mě tu každej zná,"
,,Krásko, hezké holky si pamatuje každý." Mrkl na mě.
Zasmála jsem se. ,,Můžu se zeptat, kde je pokoj 24?" Je tu opravdu spoustu chodeb.
,,Támhle, úplně na konci. Nechceš s tím pomoct?" Zeptal se zdvořile. Nechápu, ještě před chvílí byl bezohledný a teď je najednou gantleman?
,,Ne, děkuju, zvládnu to sama." Usmála jsem se a zpříma se podívala to jeho nádherných očí. Připadáte si, jako když se topíte ve sladkém karamelu, s kousíčky hořké čokolády.
,,Mimochodem, jsem Cameron." Znovu mrkl, obešel mě a pomalu scházel schody dolů.
Zavrtěla jsem hlavou a vydala se směrem, který mi poradil. A skutečně, na úplném konci téhle chodby byly dveře s číslem 24. Použitím klíče jsem se snadno dostala dovnitř a obklopila mě vůně novoty.
Chodba byla prostorná, docela tmavá, protože tu nejsou okna, naproti mě dveře s mléčným sklem, předpokládám, že se za nimi ukrývala koupelna. Na pravé straně byl velký obývací pokoj, sladěný do zelena. Na pohled pohodlná zelenkavá sedačka, dvě křesla stejné barvy, a naproti plazmová televize, a dále spousta doplňků a zbytečností, vzadu, na opačné straně místnosti se ukrývala kuchyně. Té jsem ale moc nevěnovala pozornost, a vešla z chodby do pokoje s blankitně modrými tapetami, dřevěnou manželskou postelí a naproti ještě jednou, ale ne manželskou. Zde bude spát Liam s rodiči.
Tudíž já budu spát se Zoey v pokoji přímo naproti tomuto.
,,Elis, tady máš kufr, ano?" Zavolal táta na celý apartmán, jež byl jeden z největších na tomto rodinném penzionu.
,,Jojo, děkuju," Poděkovala jsem tátovi, při pohledu z okna v jejich ložnici. Úžasný výhled na vnitroblok se zahradou a houpačkami, kde také parkujme. U prvního ze tří stolů jsem zahlédla mámu, bavící se s Marianou a Hansem, na těch dvou houpačkách seděla Zoey se Sierrou, ale nikde jsem neviděla Camerona.
,,Na co koukáš?" Položil mi ruku na rameno táta.
,,Ale na nic," zavrtěla jsem hlavou a rozešla se do mé a Zoeyny ložnice.
Byla moderně zařízená, vládla tu bílá a žlutá.
Položila jsem svou tašku na prosklený stůl, postavený před střední bílou sedačkou, a koukla se z nedaleko vzdáleného okna.
Úžasný výhled na silnici, myslím to vážně, toto bylo malé město, takže ulice vypadaly úplně jinak. Můj pohled ovšem vzápětí spočinul na obrovském zámeckém komplexu krémově žluté barvy. Naprosto dokonalé.
,,Kolikátého je dneska?" Zeptala se Zoey, bezohledná k mému relaxování, a skočila na perfektně ustlanou postel.
,,Dvacátého druhého července." Protočila jsem očima nad její nepořádností.