Desire /Niall Horan FF/

6. Jaké je vkročit do jámy lvové?

Krásné prosluněné odpoledne! Nový díl máme tu, doufám, že si jej užijete, že se bude líbit a třeba vás i navnadí na další pokračování *wink wink*

* * * * * * * * * * * * * * * * * *

„Promiňte nám to prodlení," ujala jsem se slova, jakmile jsem Bellu doslova dotáhla zpátky do obývacího pokoje. Cestou to několikrát vypadalo, že se při nejbližší příležitosti obrátí na patě a opět se zabarikáduje ve svém pokoji.

Naše mamka seděla s hosty na gauči a nervózně v rukou žmoulala spodní okraj své košile. Nepřála bych vám vidět, jakým pohledem nás obě častovala. Málem jsem cítila hněv, který z jejích očí sálal. Jako fyzicky. Zhoupl se mi žaludek a mozek najednou zapomněl, jak souvisle mluvit.

Zmlkla jsem a dala tak prostor Belle, aby mohla pronést svou část omluvy. Jenže ona mlčela. A ke všemu ještě oči upírala do podlahy.

Šťouchla jsem do ní.

Hodila po mně takřka vražedný pohled.

„Eh, no," začala, „omlouvám se."

Tak... Lepší něco než nic. Úlevně jsem vydechla a opřela se o zárubeň. Na čele se mi třpytilo pár kapek potu, o šíji se zase opíral doslova mráz. Potřebovala bych nějakou vzpruhu. Hodně silné černé kafe. Čím víc, tím líp.

„Holky-," nadechla se mamka ke kázání, její hlas byl jako ostří žiletky. Avšak dál se nedostala, Maura ji totiž jemně přerušila. Odolávala jsem touze skočit jí kolem krku. Kdyby tak věděla, před čím nás právě zachránila! „Stephanie, jen je nech. Tohle není nic proti tomu, čemu už Niall s kluky čelili. Věř mi, z některých historek mi leda tak běhal mráz po zádech!"

Vděčně jsem na tu usměvavou ženu tudíž pouze kývla a bránila se vítězoslavnému úšklebku, jenž mi šplhal na tvář. To by mohlo osazenstvo v místnosti brát jako provokaci.

Její syn si nás mezitím pozorně prohlížel. Seděl u levého okraje pohovky, jednu paži pohodlně položenou na opěradle. Ve tváři se mu nepohnul jediný sval, snad ani jednou nemrknul, podobal se kamenné soše na vysokém podstavci. Stejně nedosažitelný...

Když mi srdce znovu začalo bušit nebezpečně rychle, založila jsem paže na prsou a zrak odvrátila. Nehodlala jsem se pokoušet o něco, co zkrátka ani při nejlepší vůli nedokážu...

Bella vedle mě dýchala ještě přerývavěji než já. Periferním viděním jsem si všimla, jak ruce zatíná v pěst. Nevěděla jsem, čím bych ji měla upokojit. A především, i kdybych věděla, zřejmě by to nebylo nic platné. Ukonejšit jsem totiž potřebovala já sama.

„Tak děvčata, pojďte k nám," houkla Maura. „Přece tam nebudete jen tak stát!"

Čapla jsem svou sestru za paži a vydala se s ní vpřed. Vlála za mnou jako prapor, no aspoň jedna z nás tu iniciativu převzít musela.

„No, Bello," obrátila se mamka k ní, „zrovna jsem tady Niallovi povídala, jak máš ráda horory."

Oslovená vykulila oči a zaťala mi nehty do paže tak silně, až jsem potichu sykla.

„C-cože?"

„Ty. Niall. Horory." Odsekával můj rodič jednotlivě každé slovo. „S Maurou jsme si říkaly," blýskla po ní spikleneckým pohledem, „že byste si mohli někdy vyrazit do kina."

Zamračila jsem se. Něco mi na té situaci nesedělo. Nechci být paranoidní, ale skoro to vypadalo jako nějaká dohazovací akce. Oběma ženám zřejmě vůbec nedělal starosti fakt, že kuplířství je trestné...

Následujících pár vteřin v obýváku panovalo hrobové ticho. Rušil nás pouze tikot hodin a rozpaky, v nichž se utápěla celá naše mladší generace.

Sklopila jsem zrak ke svým rukám sepjatým v klíně.

„No, ehm," odkašlala si konečně Bella. Skousla jsem ret a nastražila uši. „Ki-kino asi není dobrý nápad. Li-lidi by Nialla nenechali v klidu."

Jeho jméno pronesla chvějícím se hlasem, málem se jí zlomil.

„Nesmysl," ohradila se Maura a rázně mávla rukou. „Tady v Mullingaru je jediné malé kino a zdejší obyvatelé jsou na Nialla zvyklí. Myslím, že byste si mohli vyrazit. Užít si prostě fajn večer!"

Odolala jsem touze protočit panenky a tvář zabořit do pruhovaného polštáře. Skvělé, ono šlo vážně o dohazovací akci.

Připadala jsem si zrazená. Naše mamka se zjevně hodně snažila dát ty dva dohromady, s notnou pomocí paní Horanové, samozřejmě. Tak co jsem tam potom dělala já? Bděla nad nimi? Nebo očekávaly, že se stanu součástí toho jejich na hlavu postaveného spiknutí? Pche. Mohla jsem ten čas strávit něčím užitečnějším.

„Tak pokud by Niall chtěl," kuňkla Bella, zrak klopíc ke svému klínu „já bych... šla bych moc ráda..."

Napjatě jsem očekávala odpověď, ovšem... Ta nepřicházela.

Zvedla jsem proto zrak. A svět se zachvěl v samotných svých základech. Blonďáček se totiž zamyšleně díval na mě, bez jediného mrknutí, bez jediného, byť téměř neznatelného zachvění.

Namáhavě jsem polkla a neklidně poposedla. Nejradši bych utekla do koupelny a tam si u zrcadla zkontrolovala, zda nemám něco na obličeji, jenže to jsem nesměla. Mamka by mě přetrhla, nemluvě o následném vysvětlení, jež bych musela chtě-nechtě podat našim hostům.

* * * * * * * * * * * *

Nezapomeňte na nejnovější "dvoudílovku", která přibyla do knihovny! =) Minulosti neutečeš.