Desire /Niall Horan FF/

7. Následek prvního večera

Tááák... Jelikož jste mě strašně potěšily svými komentáři k zatím poslednímu odpolednímu dílu, řekla jsem si, že vám sem hodím ještě sedmý. Nezbývá tedy než popřát, abyste si část užily, a poděkovat za zájem, s nímž přistupujete k mým příběhům. Mám vás ráda!

* * * * * * * * * * * * * * * * *

„Tak Nialle," zvedla Maura hlas. „Půjdete s Bellou do toho kina? Podle mě je to skvělý nápad! Jsi tu na pár dní, ve středu se zase vracíš do Londýna. Potom tě uvidíme až v Dublinu, na koncertě, takže proč se neodreagovat? Chlapče, potřebuješ to jako sůl..."

Cítila jsem stále větší vztek.

Bylo mi prostě a jednoduše trapně. Připadala jsem si tam jako páté kolo u vozu, jako kdysi potřebný článek obrovského soukolí, jenž byl však právě nahrazen něčím mnohem lepším a spolehlivějším.

„Vlastně je to dobrý nápad," odtrhl ode mě konečně zrak a sklouzl jím po zbylém osazenstvu v místnosti. „Můžeme si vyrazit všichni společně!"

Ten nuceně veselý tón doslova tahal za uši. Neklidně jsem poposedla, mé podráždění se neúměrně zvětšovalo.

Buď si toho napětí v ovzduší mé společnice nevšimly, nebo zkrátka všimnout nechtěly. Ačkoli bych spíš sázela na to druhé.

„Chlapče, špatně jsi nás pochopil," namítla Maura jemně. Zjevně nechtěla, aby její slova zněla příliš tvrdě. „My s vámi nepůjdeme, je to večer jen pro dva. Pro tebe s Bellou."

V té chvíli to asi došlo i jemu. Konečně. Zbledl a vytřeštil zrak. „P-prosím?"

Paní Horanová se s prosbou vepsanou ve tváři obrátila k mé mamce. Ta pochopila a bez váhání se do celé situace vložila s tou známou definitivní rozhodností. „Nialle, nehledej za tím nic špatného. Dovolily jsme si naplánovat ti krátký program, protože si ho co? Zasloužíš. Jak řekla tvá matka. Potřebuješ ho. Všichni vědí, jak náročný život vedeš."

Střelila jsem pohledem k Belle. Úděs vystřídalo rozčarování, líce jí dokonce lehce zčervenaly. Ona, na rozdíl ode mě, byla přesně ten bezprostřední typ, co bez problémů půjde do dohodnutého rande. Zvlášť jednalo-li se o někoho, jako je Niall.

Blonďáček se na mou sestru nenápadně podíval, jako by se v její tváři snažil něco najít. A zjevně se mu to povedlo, jelikož pohodil hlavou a rozvážně odpověděl: „Máte pravdu. Zasloužím si chvilku volna, navíc v tak příjemné společnosti..."

Div jsem nezrudla i za Bellu. Cítila jsem se s každou uplynulou vteřinou hůř. Poprvé ve svém životě jsem mamku proklínala. Proč mě nenechala sedět v tichu vlastního pokoje. U něčeho takového mě přece mít nemuseli.

Tehdy mě z uvažování opět vytrhla Bell. Jak se ukázalo, automaticky přepnula na flirtování. „Ta má společnost je ovšem příjemnější."

Už jsem to nevydržela. Hrudník mi drtil obrovský balvan, potřebovala jsem pryč. „Omluvte mě, prosím, musím si odskočit."

„Je ti dobře?" zamračila se mamka. „Jsi celá bílá."

Zaskřípala jsem zuby. „Jsem OK. Naprosto v pohodě."

Bez dalšího slova jsem se otočila na patě a vystřelila z obýváku. Automaticky jsem zamířila do zadní části našeho domu s úmyslem zavřít se na terase. Cestou jsem popadla svůj teplý pletený pléd, zabalila se na něj a vyklouzla do temného večera.

Vítr mi čechral vlasy, naplňoval mě podivným klidem. Narovnala jsem ramena a zhluboka se nadechla.

Mraky rychle pluly po obloze a odkryly tenký srpek měsíce. Zadívala jsem se na něj. Co přesně jsem vlastně cítila? Netuším.

„Lin, kam jsi tak zmizela?" narušila mou samotu po pár minutách Bella. „Stalo se snad něco?"

„Ne, vůbec nic," opřela jsem se jednou rukou o zábradlí a natočila se k ní. „Jen mi tam bylo trošku trapně."

„Trapně?" pozvedla obočí. „Proč trapně?"

Mávla jsem rukou. „Nech to být."

„Jak myslíš," opáčila kousavě. „Můžeme změnit téma? Co říkáš na to, že Niall Horan sedí v našem obýváku?"

Protočila jsem panenky.

„No tak!" dloubla do mě. Mlčení pro ni neznamenalo odpověď.

„Co na to mám asi říct? Že to vypadá jako sen? OK, vypadá. No, o moc zajímavější však je, proč je vlastně tady."

„Co tím myslíš?"

Tiše jsem se uchechtla. Ta ironie! „Muselo ti to dojít!"

„Fakt nevím, o čem to mluvíš," založila paže na prsou. Byla to má sestra, tudíž bych poznala, kdyby mi lhala. Vážně to nevypadalo, že by jí cokoli docvaklo.

„No, mamka s Maurou jsou tu jen proto, aby tě s Niallem daly dohromady."

Čelist jí poklesla, tělo úplně zkamenělo.

Spokojeně jsem se zhoupla na patách. Není to správné, ale když já tak milovala mít pravdu! Asi jako každý. A kdo tvrdí opak, pěkně lže.

„Lino, ty ses prostě zbláznila," rozesmála se nakonec na celé kolo. Ačkoli zkoušela hrát na pohodu, hlodal v ní červíček pochybností, viděla jsem to na jejích očích.

A sotva mi došlo, že tak to skutečně je, nitro se mi bolestivě zkroutilo. Ne každému je zřejmě předurčena pohádková láska.

* * * * * * * * * *

Jste ti nejlepší čtenáři, jaké bych si mohla přát. Děkuju =)