Zánik: Dívka Drak

Kapitola V - Cesta

Silla
Usazená na hřbetě svého ryse jsme společně projely hlavní bránou. „Ale kam teď?" Poslala jsem myšlenku svému společníkovi, Tygra neodpověděla, důvod byl jasný ani jedna z nás nevěděla jak se do Sekvojové krajiny dostat, mapy které jsem měla k dispozici sice zahrnovaly celé elfské království ale žádná neodkazovala na místo, které jsme se rozhodly navštívit. Náhle jsem ucítila jak se Tygře vzepjaly všechny svaly a než jsem se stačila zeptat se děje, začaly mi hlavou probleskovat různé obrazy mých vzpomínek. „Tygro co hledáš?" otázala jsem se. „Vzpomínku na tvou matku" zarazila jsem se. „A proč?" Žádná odpověď. „Abych ti připomněla cestu do Sekvojové Krajiny." Tohle jsem nechápala. Jak mi jedna vzpomínka na matku pomůže najít cestu do Sekvojové Krajiny. Najednou se mi před očima objevila vzpomínka na matku před posledním odjezdem z našeho hradu. Vyprávěla mi jak mám vždy poslouchat rozum a naslouchat svému srdci a odpověď se dostaví sama. Došlo mi to. Tu cestu nemůžu vyhledat v žádné mapě. Cesta tam neexistuje. Musím ji najít v sobě. Tygra vydala hrdelní zvuk na souhlas.

Už jsme byli skoro za hranicí města, když v tom do nás narazil nějaký menší horský koník. Jeho jezdec byl mladý pasáček, ale co dělal ve městě? Neměl by být spíš u ovcí na polích. „Jsi v pořádku chlapče?" Otázala jsem se. „A-ano paní, jsem a vám se nic nestalo princezno?" To oslovení nesnáším. Jen jsem kývla na souhlas a dále to neřešila. Tygra se tvářila trošku uraženě, že se jí nikdo neptal ale já tušila že se jí nic nestalo. Vzhledem k tomu kolikrát jsme s sebou praštili na cvičení ježdění o zem takovéto bouchnutí nemohla ani moc zaznamenat. „Kam cestuješ pasáčku?" Nahodila jsem lehký úsměv. „Nikam má paní, ztratil jsem domov a tak se jen tak toulám městem a uvažuji nad životem." Úsměv z tváře mi zmizel po té co se mladíkovi vrhali slzy do očí. „A nechtěl by jsi mne doprovázet na mé cestě?" Jen se na mě podiveně podíval. Spatřila jsem v jeho očích znova nabyté radosti. „Rád má paní." Ach to oslovování. „A jsem Silla mladíku." Jen uklonil hlavu a pravil „Já jsem Alek má pa.. Sillo" zarazil se před oslovením. „Dobrá tak pojďme." Zatáhl za otěže a rozjel se mým směrem.

Dnes bylo ve městě obzvláště mnoho lidí, pořádali se slavnosti a k tomu patřili i bohatě zásobené trhy. Lidé, elfové, trpaslíci. Všichni na jednom místě po boku těch ostatních. Naše město bylo jedno z mála, kde se všichni takto snesli. Většinou mezi rasami přetrvávala velká rivalita.

S mladým Alekim jsme se prodírali mezi ostatními k jedné z bran, které vedou z města. Stáli tam strážní a kontrolovali kdo do města vchází a kdo zase odchází.

Alek byl na svém horském koníkovi tak mohutný, že raději z koně seskočil na zem a jen jej za sebou vedl. Pro oba to bylo jednodušší. Došli jsme až k bráně kde jsem předala kousek papíru od otce, jeden z vojáků mi podal vak s novou dýkou a nakutým mečem od kovare a od otce luk a toulec se šípy a jeden svazek šípu navíc. Poděkovala jsem vojákům a přešla branou.

Alek stál naproti mně a jen se na mě smutně díval. V tom si ho všiml jeden z vojáků a začal na něj křičet, přiběhl k němu ten druhý a začal mu svazovat ruce. „Hééj!! Co to děláte?! On jde se mnou!.." Alek na mne hodil jeden ze svých smutných pohledů. „Ale má paní, on je odsouzen na smrt." Odvětil mi nechápavě voják. „A za co?" otázala se. „Kradl" zaskočeně jsem se na mladíka podívala a nevěřila jsem vlastním uším. „Dobře tedy. Budou s ním asi potíže ale jak jsem řekla. On jde se mnou. Řekněte to mému otci, on už to pochopí. A teď ho propusťte!" Voják mu rozvázal ruce a hodil na Aleka vražedný pohled, asi ho hledali už delší dobu. Přešel až ke mně a chtěl mluvit „Nebudeme se o tom bavit ale věř mi, pokud mi zmizí některá z mích věcí zaplatíš za to." Přitakal ale i nadále mlčel. „Tak to nám ten den pěkně začíná." Slyšela jsem ironický smích Tygry v hlavě. Šly jsme poklidně a tiše po jedné z obchodních stezek která nás měla dovést až do Krolurských Skal. Jedno z území lidského Barona ve kterém se nachází druhé největší město našeho království. Nějak mě to tam lákalo a cesta mého srdce vedla právě tam.

Cestou jsem si s Alekem moc nepovídala, jen jsme si řekli proč oba odcházíme a kam vlastně míříme. Já to věděla naprosto přesně ale prozatím Alekovi nevěřím natolik abych mu prozrazovala své plány a on pro změnu žádné ani neměl. Jen chytl příležitost za pačesy a nechal se vést osudem, který mu byl přichystán.

Podle mapy a mého odhadu bychom do Krolusrkých Skal měli dorazit tak za dva až tři dny.

Zpomalila jsem Tygru a pozastavila Aleka. Již od města se mi zdálo jakoby nás někdo sledoval a tak jsem si sundala ze zad luk a napnula tětivu se šípem. Po rozlehlém lese se rozléhala tlumená otázka „kdo jste?" , nevěnovala jsem tomu přílišnou pozornost a pokračovala dál v cestě ale luk jsem měla stále nachystaný. „Co tu chcete?" Zase se ozval ten přiškrcený hlas a něco nám proběhlo nad hlavami. Tygra nepokojně trhala ocasem a ukazovala světu své dlouhé a ostré tesáky připravena kdykoliv zakročit. „Hledáte snad něco princezno?" Hlas již nezněl jako z velké dálky a už ani tak přiškrceně, ale nikde jsem neviděla onoho tvora jenž ke mně promlouval. Chytla jsem se Tygru za obojek a kývla na Aleka. Popohnala jsem Tygru, jeli jsme tak rychle aby nám i Alek na horském koníkovi stačil. Zastavila jsem teprve až když jsme se ocitli na samém konci lesa. Tady to už snad bude lepší. Seskočila jsem z Tygry a protáhla si nohy. I Alek si protahoval ztuhlé svaly na nohou ze sezení v sedle. Pokynul mi hlavou, uvázal koníka a zmizel v lese. Já zatím vytáhla z jedné brašny trošku suché slámy a křesadla, už jsem čekala jen na Aleka. Donesl pár větviček a polínek na ohýnek jenž zažene v noci zvědavou zvěř. Seděli jsme u ohně a trochu si povídali, dokud nenadešel onen čas spánku, oba jsme se uložili na tvrdou zem a spali. Tygra byla i v noci dost ostražitá a tak jsme si s hlídkami nedělali starosti.