Top model || harry styles ||

Kapitola 7- Let strachu

Hlava mi kmitala ve snažení se najít vchod sedmnáct. Koukala jsem po celém letišti, snažila se zahlédnout alespoň nějaký vchod označený číslem. Pak jsem zpozorněla. Přímo přede mnou byl vchod devatenáct. Bylo mi jasné, že někde blízko bude i ten, který potřebuji najít já. Rozeběhla jsem se k němu a hned za ním uviděla vchod sedmnáct. Doběhla jsem tam zrovna, když se vchod zavíral. 

"Počkejte! Prosím.." Vykřikla jsem na letušku vcházející do dveří, které směřovaly do letadla.

"Omlouvám se, ale už to nejde slečno. Budete muset počkat na další let."

Do očí se mi tlačily slzy. Jestli zmeškám letadlo, zmeškám i přehlídku. Mou největší šanci.

"Madam, já vás prosím. Jedu na módní přehlídku, potřebuji tohle letadlo stihnout, je to pro mě-."

"Dobře. Nic neříkejte a pospěšte si." Usmála se starší paní a otevřela dveře.

V tu chvíli jsem byla nejšťastnější dívka pod Sluncem. Přísahám, že ano. Slzy smutku se rázem změnily na slzy radosti. Koutky rtů se mi cukaly a já se nemohla nesmát. Nejraději bych tu ženu objala, ale nechtěla jsem způsobit nějaké problémy, a tak jsem ji s úsměvem poděkovala. Vběhla jsem do letadla, které bylo plné až k prasknutí. Na chvíli to vypadalo, že už v něm není pro mě místo. Podívala jsem se na letenku a ujistila se, jaké číslo sedadla mi přidělili. Řada patnáct, sedadlo 2A. Přesně to, vedle kterého jsem stála. Usadila jsem se vedle malého chlapečka s dudlíkem v puse. Tašku si dala pod nohy a začala si uvědomovat, že letím na mou první módní přehlídku. Nemohla jsem tomu stále uvěřit. 

Zanedlouho se letadlem rozléhal hlas pilota. Některé děti se rozbrečely, jelikož se lekly. Upřímně jsem měla na krajíčku i já. Vážně jsem se bála. 

Letadlo se rozjelo po dráze, začalo se mírně třást. Můj zadek se pevně tlačil do sedadla. Oči jsem měla zavřené a dýchala jsem zhluboka. Chlapeček vedle mě vyplivl dudlík a spustil hrozitánský řev. Nedokázala jsem zůstat klidná, když jsem ho slyšela. 

Ve vzduchu nás postihly turbulence. Celé letadlo se třáslo a z poliček nad námi vypadly kyslíkové masky. V uličce mezi sedadly pobíhaly letušky, uklidňovaly nás, ale bylo vidět, že jsou samy vystrašené. Masky jsme si měly nasadit na obličej a zhluboka dýchat. 

V hlavě už se mi vybavovaly obrázky z leteckých katastrof. Celé tělo jsem měla naprosto ztuhlé, nešlo mi dýchat. I s maskou na obličeji jsem se dusila. Nakonec jsem trochu uklidnila a v klidu dýchala. Pilot nám zdělil, že jsme prolétávali silnou bouřkou a vše by mělo být v pořádku. 

Za pár hodin už jsme se připravovali na přistávání. Byla jsem pyšná, že jsem let zvládla. 

Dobře, dobře. Asi nemá cenu se omlouvat za mou neaktivitu. Ale i tak se strašně moc omlouvám. Poslední dobou prostě není čas. :/ *Pauline