Desire /Niall Horan FF/

8.+9. díl

Protože jste tak neuvěřitelně úžasní a já bych se vám ráda aspoň maličko odměnila, zde vám přináším nový díl - vlastně ne, výjimečně to jsou HNED DVA DÍLY DESIRE, snad se budou líbit a v skrytu duše i doufám, že se počet čtenářů časem aspoň trošku zvýší =) Mám vás moc ráda, díky za vše! Jen VY umožňujete tomuto účtu existenci ♥

* * * * * * * * * * * * * * * * * *

8. C'mon!

„Lin, ty mluvíš vážně?" kuňkla nakonec. Náhle jí z tváří zmizela veškerá barva, její pokožka získala nezdravý bledý odstín.

„Naprosto," pokrčila jsem rameny, ačkoli mě takové sebeovládání stálo všechny síly. „A pokud mi nevěříš, zamysli se nad tím pořádně. Objevili se tu zničehonic. Tlačí vás do společného kina. Všechno sedí. Sestřičko," vzala jsem ji bodře kolem ramen, čímž jsem jen maskovala vlastní mizerný pocit, „tam v obýváku zkrátka sedí dvě dohazovačky!"

„Není to moc přitažené za vlasy?" kousla se do spodního rtu.

„Možná, ale takové ty nejožehavější situace bývají."

Poraženě si povzdechla. To zoufalství hrála, jako její nejbližší člověk bych to poznala i na několikametrovou vzdálenost, ve skutečnosti by nejradši skákala metr vysoko a odpalovala rachejtle. Naštěstí se k ničemu podobnému nesnížila.

...

Zbytek večera jsem vyloženě přetrpěla. Mamka se mě sice do rozhovoru probíhajícího kolem stolu snažila zapojit, ovšem já se nedala. Nešlo to. O čem jsem s nimi měla mluvit? Nehledě na to, že každý pokus by doprovázel stěží skrývaný sarkasmus. Celé mi to skutečně přišlo až k smíchu.

Vše za mě tak vlastně obstarala Bella. Vzala si má slova k srdci, začala se snažit. A to pořádně. Chvilku se mezi námi nerozprostíralo ticho. Kdepak. Má sestra byla plná života, plná nově objevného smyslu nepokazit tu báječnou příležitost, jež jí spadla do klína.

Což o to, ta s konverzací s kluky nikdy neměla problém, na rozdíl ode mě. Dokázala se bavit, jako by to byli staří známí, sypala z rukávu jednu veselou historku za druhou a já si vedle ní připadala maličká jako hlavička od špendlíku.

Byla jsem sice o 4 roky starší, avšak občas jsem si přála být více jako ona. Trošku té sebedůvěry by mi mohla půjčit...

...

„Mauro, nepospícháte domů?" vzhlédla mamka po večeři od svého prázdného talíře. Bella neustále nenápadně pokukovala po Niallovi, vrtěla se na židli, jako by se k němu toužila přisunout blíž, ačkoli ten jí pohledy neoplácel. Tvrdošíjně zrak upíral na naše prostírání a bezděky si s ním hrál. Přemýšlel. Nebo aspoň to naznačovalo jeho nakrabacené čelo.

„Kdepak," zavrtěla oslovená hlavou, „chlapi si dnes vyrazili na nějaký fotbalový zápas, stejně nás čeká jen prázdný dům."

„V tom případě mám návrh. Co kdybychom se přesunuly do obývacího pokoje, a mládež si tady zatím může popovídat sama? Dáme si kávu," nastínil můj rodič ten „geniální" plán. Ne, ironii si odpustit nemůžu.

Svěsila jsem ramena. Křena těm dvěma fakt dělat nebudu.

„Skvělý nápad!"

Počkala jsem, dokud ženy nezmizely z místnosti, a pak jsem se též zvedla do stoje. Možná příliš rychle, možná příliš překotně, ale co na tom.

„Omluvte mě," pousmála jsem se, jen aby jim nedošlo, jak strašně chci být sama, „necítím se nejlíp, udělám si čaj a zalezu na terasu. Dobře se tu bavte."