Přistěhovali jsme se před měsícem a já si tu pořád nedokážu zvyknout. Bydlíme daleko od města, uprostřed temného lesa. Děsí mě to. Po městě kolují zvěsti, že se nedaleko našeho domu stala brutální vražda. Vrahem byla údajně třináctiletá Irina. Její identitu nikdo nezná... Vražda se udála asi půl roku před naším příjezdem. Nikdo nám o tom předem neřekl. Mám strach vycházet z domu, protože často slýchám děsivé zvuky, a lidé z města tvrdí, že Irina se ukrývá právě v tomto lese. Snažila jsem se to říct mámě, ale ta mi nevěří. Svádí to na mojí bujnou fantazii. Bývám často sama doma, protože máme rodinnou firmu, kde máma tráví spoustu času. Já celé dny sedím ve svém pokoji a třesu se strachy. Pak se vrátí máma z práce a já se cítím o trochu víc v bezpečí. Jenže Irina není jediná, kdo mě děsí. Kolem našeho domu se často potuluje můj nový spolužák - tajemný Zayn. Zayn se na mě často dívá; je to zvlášní, ani jednou jsme spolu nemluvili, ale přesto jsem středem jeho zájmu. Jeho pohledy vypadají ještě tajemněji než on. Jako by věděl něco, co bych měla vědět i já, ale nemám nejmenší tušení, co by to mohlo být.
Je večer jako každý jiný. Sedím na posteli, koukám se z okna ven a jako vždy se mi svírá žaludek strachy. Zkoumavě si prohlížím les, který obklopuje náš dům. Působí tak klidně, jako by tam žádné nebezpečí nehrozilo. Venku je ticho, les neosvětlují žádné lampy, jen svit měsíce, který dnes nabyl plné velikosti. Úplněk, který mi na klidu rozhodně nepřidává. Povzdechla jsem si a do nepříjemného ticha se rozlehl zvuk mého kručícího žaludku. Vzala jsem si mobil a zvedla jsem se z postele. S třesoucíma se nohama jsem zamířila do kuchyně pro něco k jídlu. Rozhodla jsem se, že si ze špajzu vezmu sušenky. Špajz byl hned vedle dveří, za kterými jsou schody vedoucí dolů do sklepa. Odhodlala jsem se otevřít špajz, vzala jsem si balíček sušenek a rychle jsem se vzdálila. Udělám si čaj, když už jsem tady... pomyslela jsem si a napustila jsem vodu do varné konvice. Konvici jsem postavila na podstavec a voda se začala vařit. Já jsem si mezitím otevřela sušenky a začala jsem jíst. Mobil jsem pro jistotu pořád držela v ruce. Varná konvice byla čím dál tím hlasitější a já věděla, že voda bude každou chvílí hotová. Když jsem se chystala natáhnout volnou ruku pro konvici, světélko na ní začalo blikat a voda se z ničeho nic vypla. Snažila jsem se zjistit, co se stalo a znovu konvici zapnout, když v tom se zhasla všechna světla. Leknutím jsem nadskočila a mobil mi vyletěl z ruky. "Zatracený pojistky!" zamumlala jsem, a v panice jsem se snažila najít mobil. Mezitím jsem se snažila uklidnit samu sebe, že příčinou náhlé tmy jsou opravdu jen pojistky. Nechtěla jsem na mobil šlápnout, a protože jsem nic neviděla, tak jsem si klekla a rukama jsem šmátrala po zemi. Pokud jsem tušila správně, právě jsem byla blízko špajzu a tím pádem u dveří vedoucích do sklepa. Vtom jsem konečně našla mobil a pevně jsem ho uchopila do ruky. Už jsem se chystala stoupnout si a s rozsvíceným telefonem odejít do pokoje, když jsem uslyšela hlasitou ránu vycházející ze sklepa. "Mami?" zavolala jsem roztřeseným hlasem. Žádná odpověď. "Je tu někdo?!" zkusila jsem to znovu a odpovědí mi bylo vrznutí dveří, které se ozvalo také ze sklepa. Aby toho nebylo málo, na vchodové dveře někdo zaklepal. A sakra.
S rozsvíceným mobilem jsem pomalu kráčela ke vchodovým dveřím. Udělala jsem pár kroků a pak jsem se rychle vrátila do kuchyně a pro jistotu jsem si vzala z šuplíku kudlu. S nožem v jedné ruce a s mobilem v druhé jsem šla otevřít. Když jsem stála u dveří, zaslechla jsem mužský hlas na druhé straně. "Vím, že jsi u dveří, Bonnie, otevři mi." Zahákla jsem bezpečnostní řetěz a dveře jsem maličko pootevřela. Stál tam Zayn. "A-Ahoj...Co tu děláš?" vykoktala jsem ze sebe a Zayn se ušklíbl. "Nepozveš mě dál? Protože není moc příjemný komunikovat přes napůl zavřený dveře." Povzdechla jsem si a odjistila jsem řetěz. "Pojď." otevřela jsem dveře a Zayn vstoupil. Na jednu stranu jsem z něj měla strach, ale na druhou stranu to bylo pořád lepší, než být v celém domě sama... "Zhasla jsi, abys nemusela otevírat, nebo abys na mě nemusela koukat?" uchechtl se Zayn a já se zamračila. "Nejspíš vypadly pojistky a já nemám nejmenší tušení, kde jsou." Zayn si sundal bundu a drze si jí hodil na gauč. Jen jsem nechápavě zvedla obočí. Zayn se otočil a namířil si to do kuchyně. Kam si myslí, že jde? divila jsem se. Rozsvítila jsem mobil, nůž, který jsem pořád měla v ruce, jsem opatrně položila na stůl a šla jsem za Zaynem. Stál u dveří do sklepa a bral za kliku. Nejspíš slyšel, že jdu za ním, protože se ohlédl a velmi zvláštně si mě prohlédl. "Jdeš, nebo budeš stát a koukat?" bez odpovědi jsem se přiblížila a následovala jsem ho po schodech. Uprostřed schodů jsem se zastavila, protože jsem si uvědomila jednu důležitou věc. "Zayne, jak jsi věděl, kam máš jít? Jaktože tak dobře znáš tenhle dům? Byl jsi už někdy v tomhle sklepě? To tys dělal ty zvuky?" Zayn se zastavil, pomalu se otočil a naoko strašidelným hlasem odpověděl jen: "Instinkt..." Když viděl, že jen nechápavě stojím a koukám, rozesmál se a prohodil: "Dělám si srandu." šli jsme dál a Zayn najednou prudce zastavil. Vypadal, že o něčem přemýšlí. Pak z něj vypadlo: "V tomhle domě bydlel můj kamarád. Nedávno umřel." Chápavě jsem přikývla. "To mě mrzí." Věděla jsem, že mi lže. Tenhle dům si totiž postavil jeden manželský pár před třiceti lety. Teď šli manželé do důchodu, a protože neměli žádné děti, dům prodali. Chtěla jsem se dozvědět, co mi Zayn tají a proto jsem dělala, že mu všechno věřím. Zayn mlčky nahmatal na zdi krabičku s pojistkama a nahodil je. Hned jak čudlík cvakl, natáhla jsem se po vypínači a rozsvítila jsem. Oba jsme jen stáli a nikdo nic neříkal. Pak ze mně vypadla dlouho potlačovaná otázka. "Zayne, tys předtím byl u nás doma?" "Cože?" "Jen se divím, že jsi věděl, že jsem doma a že jsem svítila. A navíc..." odmlčela jsem se. "Navíc co?" "Potom co vypadly pojistky jsem byla poblíž sklepa a slyšela jsem odtamtud rány a vrzání dveří, nenapadá mě, kdo jinej by to mohl udělat..." "Neměl jsem jak se sem dostat, věděl jsem, že jsi svítila, protože po cestě sem jsem měl výhled na váš dům už z dálky." Mlčky jsem přikývla a vtom jsem si všimla, že pod ohrnutým kobercem je dřevěný poklop, podobný vchodu na půdu. Zhluboka jsem se nadechla a chtěla jsem na to Zayna upozornit, ale rozmyslela jsem si to. Nenápadně jsem se podívala po Zaynovi. Nervózně očima přeskakoval z koberce na mě a naopak. Když si myslel, že se nedívám, nohou koberec narovnal a přikryl tím poklop. Nejistým hlasem téměř zašeptal: "Už bych asi měl jít." Otočil se, ani se na mě nepodíval a vyběhl po schodech nahoru. Běžela jsem za ním, zhasla jsem, rychle jsem zamkla sklep a stihla jsem Zayna těsně u dveří. "Hej, proč jsi vlastně přišel?" Zayn se zadíval na špičky svých bot. "Všiml jsem si, že jsi všude sama....." "Tak to je důvod, proč mě pořád pronásleduješ? Poslední dva týdny se ochomýtáš kolem našeho domu skoro bez přestání." přerušila jsem ho... Nervózně svraštil čelo a odkašlal si. Zase chvíli přemýšlel a pak mi odpověděl. "Promiň, já... Prostě jsem neměl odvahu přijít, nechtěl jsem být vlezlej." "Bylo to spíš děsivý." opravila jsem ho. "Jasně, sorry. Jen jsem si říkal, že bys možná ocenila kamaráda. Tak jsem se s tebou chtěl trochu seznámit. Ale vždycky jsem přišel a nesebral jsem odvahu zaklepat." "Jo, chápu." pokusila jsem se o úsměv. "Tak díky. A díky za ty pojistky." mrkla jsem na něj a on mírně zvedl koutky úst do úsměvu. "V pohodě, měj se. Uvidíme se ve škole." Přikývla jsem a zavřela jsem za ním dveře. Ten kluk mi lhal. Lhal mi ve věcech, ve kterých by lhát nemusel. Nebo musel? Vůbec se mi to nezdá. Musím přijít na to, proč. Proč lže, proč ve skutečnosti přišel a co má tohle všechno společné s naším sklepem a dnešním záhadným večerem. Rychle jsem zamkla dveře na dva západy a odběhla jsem do pokoje.
