Bílá víla a Loutkař

Kapitola 2 - Peklo

Večer řekl Eric té milé ženě, která nás nechala u sebe doma, že ráno odcházíme. Oba jsme ji poděkovali a já ji ještě požádala o tip, kde bych sehnala oblečení. Neposlala mě do žádného obchodu, nýbrž mě zavedla ke své skříni, kde v horní části byly věci po jejích třech dcerách. Zatímco hledala oblečení v mé velikosti, tak o nich nepřetržitě mluvila.

Teď všechno leželo zabalené v plátěném vaku, ve druhém bylo Ericovo oblečení, jídlo a věci, které by se mohli hodit. Venku byla tma a já odhadovala, že už mohlo být po půlnoci. Před okamžikem jsem se vzbudila a usnout znovu bylo hrozně těžké. Cítila jsem nervozitu a nejistotu. Věděla jsem, že když uteču, tak se stanu hledaným zrádcem království stejně jako Eric. Odpoledne jsem měla pocit, že pro svobodu obětuji všechno, ale teď ve mně hlodaly pochybnosti. Tiše jsem se vymotala z deky a po špičkách se připlížila ke škvírám mezi prkny. Přes jednu větší jsem začala pozorovat dění venku. A okamžitě jsem si musela zacpat pusu, abych nevyjekla. Venku právě procházelo královské vojsko s pochodněmi a budili obyvatelé domků. Dolehly ke mně dokonce i útržky rozhovorů.

„...únosce Bílé víly?" Okamžitě po zaslechnutí tohohle jsem si klekla nad Erica a snažila se ho vzbudit. Nakonec rozespale otevřel oči a naštvaně se dožadoval vysvětlení. Na to ale nebyl čas. Jednoduše jsem ho popadla za rukáv a dotlačila jsem ho ke škvíře. Jemu stačil jediný pohled na dění venku a už byl vzhůru. V očích měl lehkou paniku, ale i přes to hbitě vzal oba vaky, do jednoho z nich ještě namačkal naše deky a jeden si přehodil přes rameno. Druhý hodil po mně a začal slézat žebřík. Se srdcem až v žaludku jsem ho následovala a modlila se, abych nespadla.

V tu chvíli se ozval tlukot na dveře. Byl tak hlasitý, že jsme ho jasně slyšeli i my. Alessandra nevěděla, kdo jsme, a proto by neměla mít problém přiznat, že v domě má dvě individua. Eric najednou dokořán otevřel okno, které osvětlovalo schodiště, a pomohl se mi vyhoupnout na parapet. Nechal mě balancovat na dřevěné desce, vykoukl taky ven a koruny stromů se tiše začali přeskupovat. Vlastně vytvořily něco jako místo pro bezpečné přistání.

„Skoč, Lio. Hlavně se neboj, stromy tě chytí. Slibuju, že se ti nic nestane," pošeptal mi do ucha Eric. „Dobře," kývla jsem hlavou, ale zároveň jsem cítila, jak se mi klepou nohy a třesou ruce. Zhluboka jsem se nadechla a skočila. Myslím, že to, co mě přimělo to udělat, bylo rozespalé nadávání právě vstávající Alessandry, což zkracovalo náš čas na útěk. Doufala jsem, že vážně dopadnu do měkkého. Nebylo to nijak extra vysoko a stromy nám vážně připravili záchrannou síť, ale i tak mě to trochu bolelo. Naštěstí jsem ale vstala dost rychle, že mě Eric nesrazil. Polohlasně zanadával a zvedl se daleko rychleji, než já.

„Vidíš, je to v pohodě, ne?" povzbudivě se usmál, vzal mě za předloktí a navedl mě hlouběji mezi stromy. Přemýšlela jsem o tom, jestli tušil, že se něco takového stane, protože si hledal přístřeší u ženy, která bydlela hned vedle lesa.

„Tady už bychom měli být v bezpečí. Že jo?" zeptala jsem se Erica, když se zastavil. Chtěla jsem, aby mi dal kladnou odpověď. Stačilo by i kývnutí hlavy. Místo něj ale odpověděl někdo jiný. „To si nemyslím, vílo..." odtušil muž, který se odlepil ze stínu stromu. Nebyl ale sám, protože se za ním vynořily ještě tři mužské siluety.

Nervózně jsem se podívala na svého společníka, ale ten se nedíval na mě. Pozorně sledoval strom, který byl mužům nejblíže. A přesně v ten správný moment cukl rukou a všechny větve stromu začaly útočit na muže. Pohybem druhé ruky způsobil, že vše živé i neživé poblíž nich začalo na muže útočit.

„Chápu. Loutkař..." řekl nevzrušeně vůdce mužů a mávl rukou. „Já jsem Rušitel," usmál se a v okamžiku se začaly stromy netrefovat. Přestože byl Rušitel, tak ale nevysvobodil a neochránil ani jednoho ze svých mužů.