Pád hraničářů (CZ)

Část první - Kouř

 Slunce se přehouplo přes vrcholky hor a sluneční paprsky dopadly přes nedovřenou okenici na Markusovu tvář. Vesnice se probouzela k životu.

Markus se zvedl z postele a vydal se přes světnici k zadním dveřím. Otevřel je a zatřásl se zimou. Rána byla ještě stále studená, i když po zimě už nebylo ani památky. Kousek ode dveří byl sud s dešťovou vodou. Opláchl si obličej, studená voda mu ihned vyhnala ospalost z těla.

Zapálil v kamnech a světnici zaplavila vlna tepla. Začal se poohlížet po něčem ke snídani. Z venku bylo slyšet nezvyklý hluk na tuhle hodinu, ale nevěnoval tomu pozornost. Když hluk z venku ani po chvíli neustával nechal pátrání po jídle a šel se podívat co se děje.

Uprostřed vesnice bylo shromáždění. Všichni měli upřený zrak směrem k lesu. Podíval se stejným směrem, ale proti slunci nebylo nic vidět.

„Co je to?" ozvalo se odněkud ze skupiny. „Není to kouř?" zvolal někdo jiný. Markus mezitím našel v davu kováře. „Ragsi co se děje?"

„Dobrý ráno i tobě Markusi." zamumlal si kovář pod vousy. „Kouř, a jde přímo od hraničářů"

Markusovy oči si mezitím zvykly na světlo. Z lesa stoupal velký oblak kouře, a to přímo v místě kde byla věž hraničářů, ta byla ovšem schovaná za kopcem. „To je hodně kouře, moc na to aby to bylo z ohniště." řekl Markus to co si mysleli všichni.

„Co si myslíš že se stalo?" Markus se otočil směrem ke kováři, který se díval přímo na něj. „To nevím, ale hodlám to zjistit." řekl Markus a vydal se směrem ke své chalupě. Když se vrátil dovnitř šel přímo ke své truhle. Hodil na sebe svůj lovecký kabátec, a k pasu si vzal svůj lovecký nůž. Luk a toulec s šípy byl opřený vedle dveří. Venku si hodil kápi na hlavu a vydal se doprava směrem k lesu.

Kovář sledoval jak Markus mizí v ranní mlze.

_ _ _

Když se Markus dostal na hřeben kopce rozprostřel se před ním pohled na les táhnoucí se míle daleko. Hraničářská věž byla necelé dvě míle před ním. Vypadala nedotčená, ale kouř vyházel z mýtiny na které se nacházela, o tom nebylo pochyb. Otočil se a podíval se zpět na vesnici, která se mezitím schovala do stínu hory. Co se stane jestli tu nebudou hraničáři aby nám poskytovali ochranu. Na takové myšlení teď nebyl čas, řekl si a vydal se směrem ke věži. Méně jak míli od věže sešel z cesty a držel se více při zemi.

Ticho. Žádný zvuk přicházející z věže, ani zpěv ptáků ve stromech. Ve vzduchu byl cítit kouř... a smrt. Markusovi přejel mráz po zádech, pokračoval stále blíž k mýtině. Křup! praskl mu klacík pod nohou. Z mýtiny se vzneslo skřehotající hejno krkavců. Markus uvolnil dech, který si neuvědomil že drží.

Na mýtinu vstoupil s šípem založeným v luku, připravený vystřelit. Před ním se rozprostřelo pole hrůzy. Těla ležela všude okolo, dva koně leželi mrtví před shořelou stájí, jejich těla z části ohořelá, stáj lehla popelem celá, ale kamenná věž nebyla ohněm nijak poškozená. Vůz ležel převrácený po jeho levé straně. Všechno okolo bylo zničené. Dveře do věže byly vylomené. Venku napočítal dvanáct těl, hraničářů bylo ale čtrnáct. Žádní jiní mrtví tam nebyli, ale okolo byly stopy jak někdo táhl těla pryč.

Markus se blížil ke dveřím. Uvnitř by mu byl luk k ničemu tak vytáhl nůž. Za dveřmi leželo další tělo, byl to Edmund, jeho věrní vlčáci leželi mrtví kolem něj. Markus byl zdrcen, cítil smutek, znal je všechny do jednoho. Často spolu popíjeli na vesnici, když krčmář udělal medovinu, nebo když nakoupil nové zásoby piva.