Disasterology || Kellic

Disasterology

Měsíc byl v úplňku, klidné město tiše ulehlo ke spánku hned, co ho temná noc pokryla svým pláštěm. A já, opilý příslibem této tmavé krásy, spěšným krokem vykročil k cílenému místu. Hustě sněžilo, a tak jsem si přes rudě vínovou čepici přetáhl ještě kapuci mé šedé mikiny. Některé prameny vlasů mi stále neposlušně přebíhaly přes obličej a já jen se skloněným zrakem pozoroval, jak se na ně lepí sněhové vločky. Mířil jsem přes prázdné, lampami osvícené ulice na místo osamělé, ovšem krásné a nostalgii přinášející. Každý jednotlivý pocit, který jsem byl schopen momentálně cítit, se nezastavitelně snažil překřikovat pocity ostatní. A bylo jich najednou tolik, že jsem se v tom nesnesitelném hluku sám začínal ztrácet. Škoda jen, že cestu zpět nedokáži najít ani po dvou těžkých a vyčerpávajících letech.

A důvod? Už jsem to vzdal.

Již zdáli jsem poznal, že dnes nebudu muset čekat na společnost já. Na staré, sotva používané autobusové zastávce, hned vedle zasněženého sloupu s neplatným jízdním řádem, stál o mnoho vyšší, a přeci o něco mladší muž. A čím víc jsem se k němu přibližoval, tím větší úsměv na tváři mi tvořil.

,,Vicu!'' objal mě s nadšením a následně několikrát poplácal po zádech.

,,Miku,'' oslovil jsem ho spolu s mým pohledem, ,,rád tě vidím, brácho,'' zasmál jsem se trochu a i on se začal hihňat. Od našeho posledního střetnutí uplynula doba na bratry snad až zahanbující a já bych jen stěží dovedl popsat jak moc mi chyběl a chybí.

Podal mi malý dárek pečlivě zabalený v třpytivém červeném papíru, ozdobený drobnou nalepovací mašlí. ,,Veselé Vánoce,'' dodal při předání.

,,Michaele, domluvili jsme se, že-''

,,Já vím, já vím,'' přerušil silnějším hlasem mou námitku, ,,žádné dárky,'' dořekl a připomněl myšlenku za mě. ,,Nemohl jsem si pomoct, je to jen drobnost, vůbec to nestojí za řeč,'' ušklíbl se a trval na svém.

Nemohl jsem odmítnout a také jsem tak neučinil. S úsměvem jsem poděkoval a pomalu a co jen možná nejopatrněji jsem začal strhávat balící papír z obdélníku nevelkých rozměrů. Již po prvním trhnutí bylo zřejmé, že jde o rámec s fotografií.

Dlouhou dobu jsem nic neříkal, nemohl jsem, v krku mi vyschlo a já se ne a ne zmoct na další slova. Zalila mě vlna úzkosti, cítil jsem pot na mém čele. ,,Vánoce 2013,'' zašeptal jsem po dlouhé, tiché a napjaté chvíli. Tolik vzpomínek, tolik zážitků, nepoučitelných chyb a pocitů mi prolétlo hlavou jen při pohledu na obyčejnou fotku plnou radosti a úsměvů. Pečlivě jsem si ji prohlížel, jako kdybych si potřeboval připomenout vše, co se ten večer událo. A přitom jsem si vše vybavoval jasněji než vzpomínku na dnešní ráno.

Flashback:

,,Jsme tam všichni?'' ptal se s obrovským úsměvem táta, když jsem se snažil co nejlépe nastavit fotoaparát.

,,Měli bychom být,'' oplatil jsem mu úsměv, zmáčkl samospoušť a co nejrychleji jsem běžel do Kellinovy náruče, která pro mě byla v tento moment tou nejkrásnější hřejivou přikrývkou.

,,Tak jo, za pět sekund všichni najednou: ,Veselé Vánoce', dobře?'' pobídla nás máma a naposledy si upravila její zašedlý, avšak upravený drdol.

,,Veselé Vánoce!'' vykřikli jsme jako šťastná rodina všichni najednou spolu se zvukem spouště.

Hned jsem běžel zpět k fotoaparátu, abych se ujistil, že jsme na fotce skutečně všichni. Kellin přirozeně hned za mnou. ,,Koukáš se jinam, Vicu!'' napomenul mě, jako by mě chtěl pokárat za tom že jsem zkazil fotku.