S láskou, Potter

Prolog.

Ze zanedbaného, dětského hřiště, kde jediné použitelné atrakce byly dvě zrezivělé houpačky, se ozýval dětský pláč. Blonďatá dívka, oči slzami nasáklé, se krčila na obrubníku opodál a k drobnému tělu si mačkala sotva odřená kolena.
„Já to na tebe povím, povím to matce a otci, Lily!" vřískala na svou vykulenou, mladší sestru. „Povím jim, že si to zase udělala!"

Než se zaskočená Lily stihla byť půl slovem obhájit, všechny její splašené myšlenky i řev plavovlasé Petúnie zahnalo hlasité křupnutí větve opodál. Obě se synchronně otočily k původu zvuku. Za opadaným keřem se krčil mladík ve směšně podlouhlém kabátu a rozčepýřenou kšticí černou, jako sama noc. Z nečekaného odhalení strnul na místě.

„Vylez!" pobídla ho Lily. Chvíli to trvalo, ale nakonec si jeho obličej přeci jen dokázala zařadit. Chlapec jí nebyl cizí. Sestry Evansovy už jistou dobu takhle párkrát zpoza nějakého úkrytu pozoroval a sama Lily ho občas spatřila. Považovala ho za sousedského, nejspíše bez přátel a trochu výstředního, mladíka, což koneckonců v Cokeworthu nebyl nijak zvlášť neobvyklý typ člověka. Avšak kvůli obavám z Petúnina vyvádění ho ke společným hrám nikdy nevyzvala.

Žádné reakce se jí nedostávalo, a tak se k němu vydala několika pomalými kroky, jako kdyby se přibližovala k divokému zvířeti a snažila se ho nevyplašit. Úděs ve tváři Petúnie se každou vteřinou prohluboval, než se konečně vzpamatovala a pokusila se mladší sestru okřiknout. Z úst jí vylezlo několik jedovatých, nepěkných poznámek směřovaných na chlapce. Pozornost ji ale ani jeden z nich koutkem oka nevěnoval. Chlapec se ze země zvedl až nepřirozeně rychlým pohybem a dal se beze slova na úprk. Lily nemusela dlouho přemýšlet a v mžiku se vydala za ním. Kdyby zůstala, čekalo by ji další sestřino neúnosné remcání, a nakonec by byla opět rodiči donucena se omluvit za něco, nad čím nemá kontrolu.

Vítr jí zrzavé vlasy odhrnoval z tváře. Cítila, jak ji adrenalin zaplňuje každou část těla. Kluk před ní měl sice náskok, ale s každým klopýtnutím o své vytahané oblečení a obnošené střevíce sám sebe zpomaloval. Pokud by nebyla tak zadýchaná, snad by se nad jeho komickému vzezření musela začít nahlas řehtat. Sotva si všimla, že se dostali až na pochmurně vypadající louku za jejich žalostným, továrenským městem. V moment, kdy vyběhl na kopec a zmizel v díře objemného kmenu mohutné vrby, zpomalila a přistupovala k němu pouze krokem ve snaze popadnout dech.

„Vylez," začala žadonit. „přeci víš, že tě tam vidím."

Trvalo mu dobrých pár vteřin její výzvu uposlechnout. Jakmile se ale v plné kráse před Lily postavil, a tudíž jí dal příležitost si detailně prohlédnout jeho přirozeně zachmuřenou tvář, nenašla na něm ani tu nejmenší stopu studu či plachosti. Naopak, tyčil se před ní s jakousi hrdostí a zvědavě si jí prohlížel. Stejně tak i pro něj to byla první chvíle, kdy se s ní nacházel tváří v tvář.

„Jak se jmenuješ?" prolomila ticho Lily.
„Severus."
Lily překvapil jeho úzkostný hlas, znějící minimálně o pár let starší, než on sám vypadal. Podle dětské tváře, i přes to, že mu utrápené oči a jakési malé jizvičky pár let přidávaly, odhadla, že musel být podobně starý, jako ona. Chystala se mu odpověď oplatit podělením se o vlastní jméno, avšak to za ní udělala z dálky pištíc Petúnie, která si to k nim rozzuřeně štrádovala.
„Vím, co jsi zač. Viděl jsem tě." vyhrkl spěšně.
„Co tím myslíš?"
„Viděl jsem, jak vysoko ses houpala. To mudlové nedokáží. I to, jak jsi způsobila, že ona z té houpačky vyletěla. Všiml jsem si tě už pár měsíců zpátky. Ty jsi čarodějka."
„Čarodějka, mudlové. Co to povídáš za nesmysly?"

Rozběsněná Petúnie už byla téměř u nich. „Ihned pojď domů, ty pošetilá hlupačko! Vše to na tebe řeknu, rodiče tě potrestají, musí!" ječela snad na míle daleko.
Severus si přítomnosti druhé dívky vůbec nevšímal. Místo toho z trávníku ladně utrhl ojedinělou sedmikrásku. Lily by snad mohla přísahat, že tam kvítko ještě před pár chvilkami nebylo.
„Natáhni ruku." pošeptal tak tiše, aby to slyšela jen zrzka. Zdrženlivě, ale bez otázek udělala, oč ji požádal. Najednou sedmikráska vzlétla do vzduchu a přistála v její dlani. Nevěřícně na něj vykulila smaragdové oči. Než ze sebe dokázala vypravit jediné slůvko, květinka ji pošimrala a z ničeho nic se začala vznášet pár milimetrů nad její strnulou ručkou.
„Jste zrůdy, oba dva. Slyšíš? Jsi zrůda, Lily!" šílela Petúnie a rozeběhla se pryč tak rychle, jak jí jen nohy dovolily. Její odchod byl ale to poslední, co Lily zajímalo. Společně na sebe se Severusem zírali. V tmavých očích mu zvláštně problesklo.

„Jsi čarodějka." zopakoval. „Jako já."