Když mě hlídá démon

Sebastianova minulost

Když jsem šla lesní stezkou, nedalo mi to a pořád jsem si v hlavě tvořila scénáře o jeho minulosti. Mohl by to být naprostý šílenec, vrah, a teď jde přímo za mnou. Možná jsem měla jen přehnané puberťácké myšlenky, ale jedno jsem věděla určitě, něco se mi na něm prostě nezdálo. Když jsem s ním šla tmavým lesem, mé obavy akorát narůstaly, tak jsem chtěla začít debatu, aby nebylo takové hrobové děsivé ticho.

,,Sebastiane, pověz mi něco o tvé minulosti."

,,O mé?" ujistil se, že dobře rozuměl.

,,Je tu snad jiný Sebastian?" zeptala jsem se sarkasticky.

,,Oh... Ne, jsem tu jen já," odpověděl.

,,Tak můžeš začít," usmála jsem se, ale neviděl to.

,,Dělal jsem již několik prací jakožto vychovatel, komorník a-" ,,Ne, tohle jsem nemyslela," zarazila jsem ho. ,,Tvoje rodina, přátelé... Jak jsi začínal... Pokud to tedy není moc osobní."

,,Chápu," kývl hlavou. ,,Narodil jsem se 31.října 1788-" okamžitě jsem se na něj zadívala. ,,Tedy 1988," usmál se, jako by se nic nestalo.

,,Vyrůstal jsem v opravdu špatné rodině, co si pamatuji, rychle jsem se od nich oddělil a začal nový život v jiné oblasti... Mí první přátelé,na které si pamatuji byli Mey-Rin, Bard a Finny... A samozřejmě můj nejváženější Ciel," usmál se. ,,Měli jsme vskutku dobrodružný život. Byly to, jak to říci, zlaté roky," zastavil se a zadíval se na koruny stromů. ,,No a jeden můj příbuzný mě sleduje do teď," nahodil otrávený výraz.

,,Proč si s ním nepromluvíš?" zeptala jsem se.

,,S ním se nedá normálně mluvit, slečno."

,,Proč by ne. Se všemi se dá mluvit," trvala jsem si na svém.

,,S ním ne, s ním opravdu ne..."

,,Tak si ho ke mně někdy pozvi, uvidíme..."

,,Ne, to nepřipadá v úvahu," jeho oči se upřely na mě.

,,Proč ne?" zeptala jsem se.

,,On je zvláštní," odpověděl.

,,Všichni jsme podivíni," strčila jsem do něj.

,,On je poněkud... Někde za hranicí... Několik desítek mil za tou hranicí zvláštnosti," snažil se mě přemluvit.

,,Alespoň bude zábava, ne?"

Sebastian sklonil hlavu a pak se mi opět úpdíval do očí.

,,Vy se nedáte odmítnout, že, slečno?"

,,Někdo tak tvrdohlavý jako já se vážně nedá odmítnout," zasmála jsem se.

Když jsme došli domů, převlékla jsem si mokré věci od deště a Sebastianovu promočenou vestu dala na věšák uschnout. Říkala jsem si, že by Sebastian nemusel být až tak špatný, pomineme-li ty jeho drzé narážky na můj styl oblékání a drzost vůbec. Usmála jsem se nad představou, že by mi mohl dovolit více věcí, než matka, ale zabručela jsem, když mě ani nechtěl pustit samotnou s Nathanem. Inu nemusel by to být zlý doprovod, pokud bych mu půjčila nějaké oblečení po bratrovi, který se odstěhoval do Irska. Možná by mu to slušelo, černá k němu dokonale sedí, a bratr byl shodou okolností metalista stejně tak, jako já. Přesunula jsem se do bývalého bratrova pokoje, kde jsem vyhrabala nějaké věci

,,Sebastiane?" zavolala jsem ho. ,,Můžeš sem prosím jít?"

On se okamžitě objevil ve dveřích s tím zlověstným úsměvem, jako vždy.

,,Co si přejete?" zeptal se.

,,Svlékni se," věnovala jsem mu ten samý úsměv, jako mívá on.

,,Uh?" nechápavě se podíval a naklonil hlavu jako zvídavé štěňátko.