Ahoj,jmenuju se Kate Colly a ve 14ti letech mě srazilo auto když jsem šla do školy. A od té doby mám výpadky paměti.
_______________________________________________________________________________
Byl den jako každý jiný, v 7 hodin ráno jsem vstala a šla se nasnídat. Po snídani jsem se šla umít a obléct a potom jsem už mohla vyrazit do školy. Školu mám od sebe jen kilometr,a k svátku jsem dostala nový longboard,tak jsem si řekla že tentokrát pojedu do školy na longu. Když už jsem se blížila ke škole,tak jsem přejížděla silnici,ale nevšimla jsem si že naproti mě jede auto. Teprve když jsem byla v půlce silnice jsem si všimla že jede auto,byla jsem v šoku a spadla jsem. Řidič si nevšiml že jsem spadla,asi si myslel že jsem to nakonec přejela a že už jsem někde ve škole,ale omyl. Řidič mě přejel. Ležela jsem na silnici 5 dlouhých minut než někdo nezavolal záchranku. Záchranka přijela do 10 minut,byla jsem bezvládná,ležela jsem a nemohla jsem se hýbat,vůbec jsem nevěděla co se semnou děje,najednou mi přeběhl život před očima a usla jsem. Probudila jsem se až po 3ch dnech v nemocnici,na jednotce intenzivní péče. Vůbec jsem netušila co se to děje,tak jsem se zeptala sestřičky co dělám tady v nemocnici,že si na nic nepamatuju. Sestřička mi řekla že když jsem jela do školy tak mě srazilo auto. Nechápavě jsem koukala na sestřičku,a asi po 10ti minutách jsem se jí teprve zeptala,kdy se budu moct vrátit domů,sestřička mi řekla že až za měsíc. Rozbrečela jsem se, a se slzami v očích jsem se zeptala jestli mám dovolené návštěvy,a sestřička mi řekla že ano,ale jen na půl hodiny denně a to jen jeden člověk. Potom jsem se ptala jestli si můžu zavolat,sestřička mi přinesla telefon abych si mohla zavolat domů. Jediný co si po autonehodě pamatuju je číslo domů. Když jsem volala mamce jestli by za mnou nepřijela do nemocnice řekla mi jenom to že nemá čas a že za mnou možná přijede zítra. Tak jsem jí řekla že se těším,a ona že taky. Byla jsem ráda že za mnou přijede,moc mi chybí. Sestřička mi řekla že mám být v klidu,a že by bylo dobré si jít lehnou a spát. Poslechla jsem jí a šla spát. Když jsem se ráno probudila stála u mě nad postelí máma s kyticí,bonbónama a věcma pro mě. Nikdy mě tolik jako mamka snad nepotěšil. Uběhli asi 2 týdny a přišli za mnou spolužáci,byla jsem radostí bez sebe že je můžu vidět. Každý z nich mi vyprávěl jaký to je beze mě ve škole smutný,bylo to od nich moc hezký Taky mi vyprávěli že ve škole drželi 3 dny smutek,protože si mysleli že se nevzbudím z komatu. Potom uběhl poslední týden co jsem byla v nemocnici,byl to poslední týden,už jsem se balila domu a tak,byla jsem štastná že už odsud konečně vypadnu,protože na mě skoro všechny sestřičky byly nepříjemný a to mě mrzelo. Už jsem byla zbalená a jen čekala až si pro mě mamka přijede,už jsem jí z dálky viděla jak jde chotbou tak jsem se k ní rozeběhla a obejmula jí.Když už mamka chtěla abych si sedla do auta aby jsme mohli odjet tak jsem jí odmlouvala,a že do žádnýho auta nevlezu,po chvilce mě ale přemluvila. Už jsme byly u baráku a já se tak hrozně moc těšila ke mě do postele abych se mohla ze všeho hezky doma vyspat. Už jsem se připravovala do postele ale všimla jsem si že pod peřinou mám jaký si dopis. Když jsem ho otevřela vykoukali na mě 2000 Kč. Docela jsem se zalekla co to je. V dopisu který byl taky uvnitř obálky stálo " Ahoj,moc se ti chci omluvit za to že jsem od nehody ujel a nepomohl ti,tady máš jako úhradu 2000 kč,ještě jednou se omlouvam". V hlavě jsem si říkala kdo to asi byl,a jak se dozvěděl kde bydlím. No nic,radši jdu spát. Ráno asi v 9 hodin,jsejm se vzbudila a šla na snídani,a zeptala jsem se mamky jak se k nám ten člověk co mě srazil dostal. Mamka o ničem nevěděla,a taky o tom přemýšlela. Když jsem se nasnídala tak jsem se zase šla podívat na ten dopis,ale stále mi to nešlo do hlavy. Potom jsem si ale uvědomila že mamka má přítele který šel z nějakého důvodu do vězení. Takže je možné že to byl on.,ale nechci ho z ničeho zatím obviňovat,jdu se radši zeptat mamky. Mamka mi řekla pravdu,a omluvila se mi že zapírala to že neví jak se ke mě ty peníze a dopis dostali. Byla jsem moc ráda že mi řekla pravdu,alespoň už vím kdo to udělal. Druhý den jsem už šla do školy,všichni byly rádi že mě vidí,a já zase byla ráda že vidím je,i dokonce učitelé kteří mě moc neměli rádi byly rádi že mě vidí,docela i mi chyběli. Všichni se mě ptali jak jsem se měla v nemocnici řekla jsem nim,že až na malé vyjimky dobře. když skončilo vyučování tak se mi spolužáci nabídli že mi pujčí sešity abych si opsala látku z té doby když jsem byla v nemocnici. Uběhlo 5měsíců a zase bylo všechno OK spolužáci se zase chovali stejně jako před tou atonehodou a už ani někdo se nevzpoměl že jsem protrpěla autonehodu,ale celkově jsem i ráda že už mě stím nikdo neotravuje. Zase žijeme všichni svými dokonalými životy dál. A tohle je konec příběhu,doufám že se vám tomu kdo to celý přečetl příběh líbil.
