Volpina - Liščí Lhářka - ML FanFiction

26. Kapitola

Marinette

Už je to tu zas. Otravnost, opakovanost a nesnesitelnost dohromady. Ne, nemyslím svého kočičího společníka. Myslím budík. Ospale se vyhrabu z postele a típnu mobil. Ospale sejdu dolů. Nebo spíš... Ospale se pokusím sejít dolů. Zakopnu hned na třetím schodě a zbytek se skutálím. Praštím se do hlavy. No, prostě já, šikovná Beruška. Rodiče odjeli na asi tři dny pryč, na jeden veletrh. Dlouho mě přesvědčovali, ať jedu s nimi, ale to bych tomu blonďatému paku nemohla udělat. Kdo by chytal akumy? Seberu se ze země a nasnídám se. To ten den pěkně začíná. Vlastně i týden. Dnes je pondělí. Takže zas do školy. A já jsem úplně obyčejná štředoškolačka, takže se mi tam nechce. Hlavně kvůli Adrienovi, tomu kočičímu blbovi. Pořád se snaží zjistit, proč jsem se s ním přestala bavit. Ale zlomil mi srdce, takže si to zasloužil. Vyjdu z domu a vejdu do školy. Hned u dveří mě odchytí Lila. Staly se z nás fakt dobré kamarádky.

,,Jo, dnes jdu s Alyou na lov za identitou Berušky!" zmínila se. Ztiším hlas.

,,Proč?"

,,Baví mě její způsob uvažování. Už uhádla, kdo je Černý Kocour." Kývnu.

,,Tehdy jsem jí to vyvracela s tím, že Adrien je hezčí." Zasměje se.

,,Jí to bude vždycky pálit víc než nám oboum dohromady." Usměju se.

,,Ale které z nás jsou superhrdinky?" Zakření se.

,,My!"

,,Ahoj Mari." ozve se nám za zády. Vím, kdo to je. Otočím se a zamumlám něco na pozdrav. Lila se otočí chvíli po mně. Když spatří Adriena, na obličeji se jí usadí neutrální výraz.

,,Ahoj. Půdem, Mari?" Se sklopenou hlavou kývnu. Doprovázená Adrienovým nechápavým pohledem dojdu do třídy a usadím se vedle Alyi, která se zrovna baví s Ninem. Zazvoní a přijde učitelka. Něco začne říkat, ale já ji neposlouchám, jako poslední dobou často. Najednou se všichni začnou zvedat. Zmateně se rozhlídnu kolem.

,,Co se děje?" zeptám se Alyi.

,,Ty trubko, zase jsi neposlouchala?" Zasměje se. ,,Jdeme k Eifellovce, kvůli nějakýmu představení." Kývnu, vezmu si svoje věci, zařadím se vedle ní a společně následujeme učitelku. Procházíme ulicemi Paříže. Během cesty se ode mě Alya odpojí a jde za Ninem, zatím co vedle mě se postaví Adrien.

,,Ahoj." pozdraví.

,,My už se dnes zdravili." zamumlám.

,,To sice jo, ale nějak jsi mi neodpověděla."

,,Odpověděla. Jenom jsi to neslyšel." Usměje se.

,,Mari, nemohl jsem si nevšimnout, že jsi poslední dobou nějaká smutná..." Chvíli je zticha, asi čeká, že mu něco odpovím. Ani mě nehne. Pak si povzdechne a mluví dál. ,,Chtěl jsem se zeptat, co se stalo?" Smutně se usměju.

,,Je zvláštní, že se mě ptáš zrovna ty."

,,Proč? Jsme přece přátelé." Ušklíbnu se.

,,Kdyby ti pořád, když si dáváš dvě a dvě dohromady, nevycházelo sedm, dojde ti to."

,,Cože?"

,,Kdybys zapojil hlavu a žačal myslet, což je činost, které podle všeho v posledních dvou měsících neholduješ, došlo by ti co se před tebou děje."

,,Ale..."

,,Myslíš si, že ti došlo všechno, jenže ti pár střípků skládanky ještě chybí."

,,Jak to myslíš? Nerozumím ti."

,,Když si ještě vše nepochopil, ani nemůžeš."

,,Mari, já..."

,,Neříkej mi Mari. Nenávidím, když mi kdokoli říká jinak než mým celým jménem."

,,Neměl jsem dojem, že by ti to dřív vadilo."

,,Spousta věcí se změnilo."

,,Jako...?"

,,Jako třeba to, že jsem si za jedinou noc prošla peklem, po hnusné noční můře následovalo ještě horší probuzení a mně všechno došlo. Jsem prostě jen nešikovná blbka s až moc velkými sny." prohlásím a přitáhnu si sáčko blíž k tělu.

,,Ale ty jsi mnohem víc než to!" Otočím se na něj.

,,A co? Řekni mi, co zvláštního jsem dokázala! A když by se něco našlo, ani jsem to nebyla já."

,,Jak jsi to nebyla ty?" Povzdechnu si.

,,Kdysi mi jeden kluk řekl, že mu připomínám Berušku. Že jsem jí podobná. V tu dobu jsem ještě byla schopná to uznat. Ale až potom my došlo, jak se mýlil a jak moc jsme my dvě rozdílné."

,,Já moc rozdílů nevidím."

,,Ty ne. Ty totiž nic moc nechápeš. Ale jsou mezi námi obrovské rozdíly, kterých si ani ty nevšimneš."

,,Dobře, tohle asi nikam nevede. Zeptám se tě na něco jinýho, jo?" Přikývnu. ,,Co si myslíš o Kocourovi?"

,,Egoistickej frajírek, kterej si je sebou až moc jistej." Vidím, jak potom, co jsem to dořekla, Adrienova ramena poklesla. ,,Ale taky kluk se srdcem na pravém místě, co má svůj vlastní rozum, nenechá si rozkazovat a má absolutně nulovou úctu k autoritám." Adrien se uchechtne.

,,Tohle myslím dokazuje, že myslíme toho samého Kocoura."

,,A že jich tu v Paříži je." pronesu ironicky.

,,No jo, jeden na každém rohu." připojí se a oba se zasmějeme.

,,Díky."

,,Za co?"

,,Rozesmál si mě. To už se ani tomu největšímu vtipálkovi v Paříži dlouho nepovedlo."

,,Největšímu vtipálkovi? Komu?"

,,Nech to plavat." Usměju se. Opětuje mi úsměv a ukáže před nás.

,,Jsme tady." Pod Eifellovkou je obrovské podium, na kterém stojí několik herců a vítají opravdu velký dav lidí, který se tu shromáždil. Zastavím se a učitelka nás rozpustí, prý abychom měli šanci si najít dobrá místa. No jasně, jako by mě to zajímalo. Zůstanu vzadu, stejně jako Adrien, který se rozhodně rozhodl kout železo, dokuď je žhavé. Vtom zaslechnu skoro až nelidský smích. Vím, co to je. Tohle s lidmi dělá akuma. Adrienovi to zřejmě nedošlo a zmateně se rozhlíží kolem. Vtom na kraj davu dorazí dvě holčičky. Jednu poznám okamžitě, občas jí dělám chůvu. Manon. A ta druhá, to je oběť akumy. Malá holčička s fialovými vlasy a šatičkami stejné barvy. Manon má v očích slzy, ta druhá má na tváři úšklebek. Rozhlédne se a do zorného pole se jí dostane auto. Úšklebek se ještě rozšíří a mně dojde, co má v plánu. Zděsím se. Ještě chvíle a bude z chudáka Manon placka. Nikde tu není úkryt, takže mám jen jednu možnost...

Ahoj lidi! Takže, změna pohledu, po dlouhé době Mari. Jak se líbí? U další kapči, zdravím!