The Cursed Child - Once Upon A Time.

Hello, it's me.

//Moji milí a drazí a nejlepší fans, kterých si tolik vážím, už delší dobu jsem přemýšlela nad tím, že bych napsala něco na téma Once Upon A Time a dnes jsem se k tomu konečně dokopala:) Doufám, že se Vám bude příběh líbit, i když je to teprve první část. Víte, jak ráda čtu Vaše komentáře:3 N.♥

Jmenuji se Charlie. Jmenuji se Charlie Adeline Goldová. Ano přesně tak. To jsem já. To já jsem to prokleté dítě. Je mi čtrnáct let, mám hnědé vlasy, modré oči a měřím asi metr pětapadesát. Mám ráda růže. Ano, tohle by byla mnohem lepší věta na úvod, než Vám rovnou oznámit, že to já jsem to dítě Krásky a Zvířete, Rampelníka, Temného, nebo jak chcete označovat mého otce. Žiju ve Storybrooke. Jasně, jinak to ani nejde. Odejít bez následků sice můžu, protože jsem se tady narodila, ale přece tady nenechám rodiče, všechny své kamarády, šest trpaslíků a Karkulku. Ha. To nebyl vtip. Ve škole mě učí Sněhurka. Starostku nám dělá bývalá Zlá Královna, šerifa a zástupce šerifa princ Krasoň a jeho dcera. Nezbláznila jsem se. Takhle prostě Storybrooke funguje. Všichni jsou postavy z pohádek, mají svůj vlastní příběh a více méně šťastný konec. To jen o mně se nikde nepíše. Všechno je založeno na jedné pohádkové knížce.. Musíte jen uvěřit.

"Charlie, snídaně."

"Už jdu mami." Zavolala jsem a vyhrabala se z postele. Moc ráda spím, možná víc než by bylo zdrávo. Nejspíš o bude nějaký ten následek toho, že když mě máma čekala, raději se nechala uspat, aby se nemusela koukat na tátu. Povedená rodina, co? Taťka mezitím procestoval podsvětí, zničil pár životů, pak ale mamku zachránil a hádejte co. Nesnáším tuhle větu.. Přece našli svůj šťastný konec a bylo jim předurčeno žít šťastně až do smrti.

"Charlie!" Zavolala znovu mamka a já ze skříně vytáhla jeden z teplejších svetrů. Na jaro bylo neobvykle chladno. Otevřela jsem okno, abych zkontrolovala svoje růže. V ten moment udělal Henry v protějším okně totéž. Nemyslím tím samozřejmě Henryho, jako syna dcery prince Krasoně a Sněhurky. Ale syna, syna dcery prince Krasoně a Sněhurky. Zkrátka Henryho juniora. Myslím, že jej otevřel, on tam žádné růže neměl. Jabloň by se mu nejspíš za parapet nevešla. Zamával mi a zazubil se na mě. Pousmála jsem se a zamávala mu zpět. Bydleli jsme ak blízko sebe, že někdy, když jsme se báli bouřky, nebo měli domácí vězení, protože jsme provedli nějakou lumpárnu, nebo když jsme si chtěli jen tak popovídat, stačilo mezi našimi okny prostrčit dřevěnou desku a Henry přelezl ke mě. Pak jsme dlouhou dobu leželi na koberci, pozorovali nalepovací, svítící hvězdičky, které mám na stropě a Henry mi vyprávěl, nebo předčítal pohádky z kouzelné knihy, kterou dostal od táty a kterou stejně znal zpaměti. Nemohla jsem si pomoct a vždycky jsem usnula. Když jsem se probudila, byl pryč. Vždycky. Zaslechla jsem hlas jeho mámy - tety Violet, jak na něj něco volá, Henry se ušklíbl a zmizel. Pak se ale znovu vynořil a zamával mi. Zamávala jsem zpět a konečně jsem se sklonila ke svým růžím. Voněly nádherně. Opatrně jsem sesbírala suché lístečky a zalila je malou konvičkou, která stála na psacím stole.

"Charlie!" Ozvala se mamka znovu.

"Už běžím." Povzdychla jsem si, zavřela jsem okno a vydala se na snídani. Nikdy jsem si vlastně nedokázala vysvětlit, proč mám tolik ráda růže. Henry mi kdysi říkal o tom příběhu, který si moc dobře nepamatuju, protože jsem usnula. Taťkovi prý bylo něco vážného a jedna čarodějnice dala mamce růži, která byla spjatá s jeho životem. Čím více uvadala, tím více taťka chřadnul. Ale nejsem si jistá, zda se to vzalo tady. Prostě mám ráda růže. Je to pořád lepší, než ta Henryho posedlost jablky.

"Dobré ráno mami." Dodala jsem, když jsem se posadila ke stolu.

"To na Tebe musím volat třikrát, aby jsi se přišla najíst? Taky tě můžu nechat bez snídaně." Dodala a postavila přede mě ovesnou kaši s jahodami a sklenici pomerančového džusu. Poděkovala jsem. "Co máte dneska s Henrym v plánu?"