Die for love

Umřít za někoho, koho milujete, je dobrý způsob jak odejít...ale co když už je pozdě?
...běžela jsem. Musela. Musela jsem je zachránit. Utíkala jsem přes úzké uličky naplněné lidmi. Lidmi, kteří si bezstarostně užívají života. Nevěděli jaké nebezpečí jim hrozí. Jak by mohli. Jsou to obyčejní lidé. Snažila jsem se nevnímat jejich nechápavé obličeje uhýbajíc mému nekontrolovanému tělu.
Už tam budu. Ještě kousek. Zprava na mě křičí parta opilých kluků. Nerozumím jim. Můj mozek se soustřeďuje jen na jednu věc. Dostat se k nim co nejdříve. Na konci uličky jsem zahnula doleva. Běžela jsem kolem rodinných domů. Přes rozsvícené okna jsem viděla šťastné obličeje rodin s dětmi, užívajíc si poslední minuty konce roku.

Po tváři mi stekla slza. Rychle jsem ji utřela a běžela jsem ještě rychleji. Ticho kolem rušil můj zrychlený dech a občasné výkřiky lnoucí se z teplých domovů. Studený vzduch mě pálil v krku a vítr mě štípal do tváře.
Ztrácela jsem sílu. Ale běžela jsem dál. Už jsem skoro tam. Na konci města, kousek od lesa, stál obrovský tmavý dům s rozlehlou zahradou a vysokou železnou bránou. Doběhla jsem k ní a trochu zatlačila. K mému údivu se brána pohnula a já proklouzla tenkou škvírou na zahradu. Kolem byly nasázeny vysoké stromy a husté keře. V dáli se lesklo malé jezírko.
Dům byl přesně uprostřed zahrady. Trvalo mi nejméně pět minut než jsem se dostala k hlavním dveřím. Připadalo mi to jako věčnost.

Stěží jsem vystoupala těch pár schodů oddělujících mě od mé rodiny a přátel. Možná také mé smrti. S bušícím srdcem jsem chytila kliku a pomalu otevřela dveře. Nakoukla jsem dovnitř ale nic jsem neviděla. Vytáhla jsem hůlku a rozsvítila ji. Přede mnou se objevilo schodiště. Kolem po stěnách visely obrazy pro mě neznámých lidí.
Pomalu jsem stoupala po schodišti. Najednou jsem uslyšela výkřik. Na chvíli jsem se zastavila. Když jsem další nezaslechla, vyběhla jsem schody a vstoupila do dlouhé chodby. Neviděla jsem její konec. Po stranách byly dveře. Spousta dveří. Zastavila jsem se jestli neuslyším nějaké hlasy nebo výkřik....nic. Jen ticho. Začala jsem být zoufalá. Rozhlížela jsem se kolem sebe jestli neuvidím nějaké stopy...nějaký náznak, kde by mohli být.

Kráčela jsem dál. Pořád nic. Zastavila jsem se a poslouchala staré zdi ukrývajíc hrozné tajemství. V dálce jsem uslyšela zvonit zvony a hned na to výstřely prvních rachejtlí. Slyšela jsem jak lidé radostně křičí....zastavil se mi dech.
Bylo pozdě, moc pozdě. Chtěla jsem se soustředit. Ale nešlo to. Hluk z venku byl stále silnější. Omámil mé smysly. Upadla jsem na tvrdou studenou zem. Nevnímala jsem nic. Na mysl mi přišlo jen jedno...všechno jsem ztratila.
Nevím jak dlouho jsem tam ležela. Hluk zvenku ustal. Náhle jsem uslyšela ozvěnu kroků. Posadila jsem se a snažila jsem se najít v té tmě hůlku. Nikde nebyla. Otočila jsem se za zvukem kroků. Chvíli jsme nic neviděla ale pak jsem uviděla postavu stoupající po schodech. Blížila se ke mně. Uslyšela jsem smích. Jeho smích. A potom záblesk zeleného světla blížícího se nezávratnou rychlostí ke mně...