Roční období

Co dokáže láska?

V minulosti, když začali existovat lidé, všichni znali jen dvě roční období. Léto a Zimu. Léto si lidé představovali jako krásnou, mladou dívku, která byla veselá, milá a probouzela k životu vše, na co sáhla. Zimu si zase představovali jako mladého, leč mrzutého chlapce, co naopak od Léta vše řešil tím, že vše zmrazil.

A tak Léto a Zima se procházeli po světě a vždy za půl roku se sešly, aby si vyměnili tu polokouli, kde zrovna byly.

Postupem času ale Léto začalo k Zimě cosi cítit. Vždy myslela na Zimu, když procházela krajem a kam šlápla, tam rozkvetl kvítek, tam probudila ze zimního spánku myšku... Jenže nebyla šťastná.

Když po půl roce došlo na setkání, Léto Zimu zastavila a řekla: ,,Proč musíme být od sebe oddělení? Vždyť nás nikdo nevidí a přece o nás vědí. Už mě nebaví, toulat se po světě samotnou. Pořád musím na tebe myslet, Zimo. Vždy na tebe lidé jen nadávají, ale nikdo netuší, že jsi ve skutečnosti jiný, milý. Miluji tě, Zimo. Chci s tebou být už navěky!"

Zima se na ni díval, utopený v jejích očí, které byly modré jako voda, ale dokáží se rozhněvat jako rozbouřené moře, tvář jemnou a krásnou, že obyčejná dívka by se ji nemohla rovnat! Vlasy zelené jako rozkvetlé stromy a louky, šaty žluté, jako teplé letní slunce... Usmál se na ni a pohladil ji po tváři. ,,Taky bych s tebou chtěl chodit po světě, Léto. Jenže to nejde. Kdybychom se toulali, nastolili bychom chaos a rovnováha by se zničila. Vždyť svět je i náš domov, přeci ho nechceš zničit, nebo snad ano?" zeptal se Zima Léta a usmíval se na ni. On byl od Léta jiný. Vlasy měl bílé, jako čerstvě padlí sníh. Tvář bledou, jak slunce na něho nemělo takovou moc. Oblečení měl v barvách listů stromů, co opadaj, kam vejde a nakonec je ukolébá k zimnímu spánku. ,,Klidně se vzdám našeho domova, jen bych chtěla býti s tebou. Prosím, Zimo. Umřu žalem, jestli dalších půl roku budu bez tebe!" zaprosila Léto Zimu. Zima si povzdychl a svolil. Stejně jako ona i on ji miloval... Kdo by se nezamiloval do takové krásné dívky, že?

Jenže když se chytli za ruce, rozpoutala se bouře a když vyděšeně koukli na nebe, hned se pustili. ,,Vy jste chtěli porušit zákon a rozpoutat chaos na Zemi?! Nedáváte mi jinou možnost, než vás potrestat tím, že se už nikdy neuvidíte, protože k vám přibudou vaši sourozenci!" zahřměl jejich Stvořitel, paprskem světla posvítil na Léto, která se zvedla a rozzářila se. ,,Co to s ní děláte?!" zakřičel Zima na Stvořitele. Stvořitel mlčel, jen konal svou práci. Když se Léto sneslo dolů, vedle ní byla jiná dívka. ,,Toto je tvoje sestra Jaro. Bude mezi tebou a Zimou a to ona bude nechávat rozkvétat louky, pole, stromy a probouzet k životu zvěř ze zimního spánku!" zahřměl Stvořitel a Léto se na ni koukla.

Stejně jako ona i Jaro mělo oči modré jako voda, tvář jemnou, vlasy zelené a šaty ji hráli všemi barvami. Jenže když se koukla na sebe, zhrozila se, že teď ona neměla zelené vlasy, nýbrž žluté a šaty červené. Ztratila svou moc probouzet vše k životu.

Stejně jako Léto i Stvořitel si přivolal Zimu tím paprskem světla a po chvíli k němu přibyl jiný chlapec. ,,Tohle je tvůj bratr, Podzim. Teď on bude připravovat přírodu a zvěř k zimnímu spánku. Bude mezi Létem a tebou a teď budu mít jistotu, že nenastolíte chaos na světě!" zahřměl Stvořitel a s těmi slovy zmizel.

Podzim byl v barvách žluté, červené a hnědé. ,,Promiň, Zimo. Tys to se mnou myslel v dobrém, jen já jsem byla zaslepená láskou k tobě. Tohle je asi naše poslední setkání. Bude se mi po tobě stýskat. Sbohem," řekla Léto Zimě a Zima ji naposledy objal. ,,Budu vždy ve tvém srdci a udělám všechno, jen abych byl zase s tebou. Jednou... Jednou poruším zákon a přijdu si pro tebe. Takže ne sbohem, ale nashledanou," zašeptal ji Zima a pak se od sebe museli odtrhnout.

A tak se všichni toulali po světě a lidé si nových ročních období všimli. Kdoby ne, když je teď příroda jiná, zvěř taky... A Zima přemýšlel, jak se k Létu dostat a slib tak dodržet. Ale věřte, že se mu to jednou opravdu podaří.