Přežít mezi Vikingy-Dopsané

Epilog-2. část

Nejprve měla být kapitola o svatbě Sophii a Jacka, ale pak jsem si řekla, že by to byla nuda. A tuhle kapitolu jsem vůbec neměla v plánu psát. Berte to jako takovou odměnu, že jste mě celou tu dobu podporovali.

O měsíc později

Rosalie se vracela ze svatby Jacka a Sophie. Svatební róba Sophie měly barvu slonové kosti a vážily snad pět kilo. Ale zato byla překrásné. Odkrývala jí ramena a řasení na hrudníku nádherně ladilo s perlovým náhrdelníkem kolem jejího krku. Sukně byla obrovská a měla snad sedm vrstev. A nejlepší na tom bylo, že ty šaty šila Rosalie sama. Koupila pouze látku a zbytek už dodělala. Byl to její svatební dar pro Sophii.

Rose byla zavěšená za Erika a druhou rukou držela Brana. Při svatebním obřadu nesl prstýnky a bylo to kouzelné. Všichni už měli trochu upito. A Erik jako obvykle snědl veškeré jídlo, které uviděl. Při pohledu na něj se musela smát. Nechápala, jak může mít takovou postavu, když pořád jenom jí.

„Mami? Domu?" zeptal se jí Bran.

Už mluvil, sice jeho slova většinou nedávala smysl, ale snažil se. Pro jednou mu dokonce rozuměla, co říká.

„Samozřejmě, že půjdeme domů, zlatíčko. Už je to jenom kousek. Tatínek tě vezme na záda, chceš?"

„Ano."

Erik ihned splnil jeho přání a vysadil si synka na záda. Bran radostně zavýskal a vykřikl: „Hyjé." Rose se běžela za jejím manželem, který se rozběhl k domovu, a přidržovala si šaty, aby je nezničila.

Zadýchaně zaklepala na dveře a Erik jí ihned otevřel.

„Tohle mi nedělej. Ani nevíš, jak je ten korzet těsnej. Že já ušiju jeden pro tebe, abys zažil, jaké je to utrpení."

Položil jí ukazováček a rty a zašeptal: „Bran už spí."

Rose mu jeho prst políbila a za ruku ho odtáhla do ložnice. Zazubil se na ni a nechal se povalit do postele. Po čtyřech si vlezla k němu a začala ho vášnivě líbat. Začala ho líbat na krku a on zavzdychal vzrušením.

„Buď zticha, nebo budeš do konce života držet celibát," pohrozila mu na oko Rose.

„Jen to ne, už se budu krotit."

„Dobře." Zasmála se a znovu ho políbila.

*

Rosalie se uvelebila v Erikově náručí a s úsměvem na rtech usnula. Ve spánku se ke svému manželovi otočila zády a on se k ní hrudí přitiskl, takže do sebe zapadali jako dvě lžičky.

Rose byla v domě svého otce a za ruku držela Brana. Věděla, co bude následovat. Vtrhnou sem Vikingové vedeni Murtaghem, její rodinu zabijí a ji unesou. Tuhle noční můru znala moc dobře, i když se jí už dlouho nezdála. Ale jedno jí vrtalo hlavou. Proč je tady Bran s ní?! Došla do knihovny, kde se mělo konat krveprolití, ostatně jako vždycky, když se jí to zdálo. Otevřela dveře a vstoupila. Místo nájezdníků jí ovšem čekalo něco jiného.

U otcova stolu se vznášely tři zářivé postavy. Měli na sobě po zem dlouhá bílá jednoduchá roucha. Těmi osobami byl její otec, matka a bratr. Její maminka byla přesně taková, jakou si ji pamatovala. Vysoká, štíhlá s dlouhými rudými vlasy a mechově zelenýma očima.

„Jsme na tebe hrdí, drahoušku," promluvil její otec. „Netrap se pro to, co se stalo a žij šťastně se svým mužem a synem. Bůh si přál, abychom byli v jeho společnosti a to se také vyplnilo. Nemusíš se vinit z toho, co se stalo, ty za to nemůžeš. Jednou se zase setkáme, ale to bude až za mnoho let."

„A ještě něco, budeš mít dceru," řekla jí matka a hned nato se všechny tři postavy vypařily.

Tak se mi zdá, že je to konec. Přemýšlela jsem na tím, že bych napsala druhý díl, ale nejprve budu muset začít s Jedinou, protože naprosto nesnáším psát několik knih najednou. Napište, zda-li byste vůbec měli o druhý díl zájem. Jestli vás ten první neznechutil. :)