Sladký internátní život

Část 47

„Nashledanou, těšilo mě," šašek, „bezva, komu mám ještě zavolat?" zeptal se mě, když zavěsil.

„Ty vole!" chytil jsem ho zprudka pod krkem. „jaký barák se zahrádkou? Jaký i vás bych chtěl vidět? Ty jsi normální klaun," třesu jím.

„Uklidni se."

„Vole," odstřelil jsem ho naštvaně někam do dáli.

Zakopl o moji rozvalenou školní tašku a spadl na zem. Jé, to nevypadá hezky. Snad si příliš neublížil. No, nemá být nemotorné pako. Zas tolik jsem ho neodstrčil. Nežijeme v matrixu, že.

„Hej, klídek, jasný? Ty máš smysl pro humor asi jako ta houba, co s ní utíráme tabuli," zvedá se, „ každý z tebe musí mít respekt a naděláno v kalhotách. Máš první kšeft," hodil můj telefon na postel, „takže se říká, děkuju. Jen nemá čas. Začátkem března máš zavolat a domluvíte se na schůzce," odchází naštvaně.

Zita

„Co se děje, Zituško?" Udělala na mě Eliška kukuč, „podívej, všichni tě máme rádi," strká přede mě Duhovku na dlani, „tak proč jsi pořád tak smutná?" Snaží se mě rozveselit.

Usmála jsem se, půjčila jsem si její Duhovku, a dala ji malou pusinku, „no jo, však já vás také miluju," tulím se k myšičce.

„Ale počkej, mě nepohladíš?"

Vyhrála. Opravdu jsem se zasmála a pocuchala ji ve vlasech.

„Haha, co kdybys mě šla zase česat?" navrhla.

Michaela

Včera jsme čmárali zátiší s cárem zmuchlaného hadru a vázou lučních kytek. Dnes nás odvedli do stejné místnosti, kde před nás postavili chlápka, který mi velice připomenul Michaela Jacksona. Náš úkol zní jednoduše. Vytvořit jeho portrét.

Karina

Někteří u malování sedí, jiní stojí. Sem tam padne nějaké to slovíčko, ale většinou všichni mlčí a soustředí se na práci. A za sebe musím říct, že se mi docela daří. Jo, jsem spokojená.

Martin

„Takže každý z vás jistě pochopí...," vykládá slečna Romanka Poslední hodinu unaveným monotónním hlasem.

„Že vás miluju," dodal Robin.

„Ne, to ne, ale...," naštěstí jí zvonění z tohoto utrpení právě vysvobodilo.

Na jeho povel se každý s obrovským hlukem zvedl, začaly rachotit židle, lavice a létat sprostá slova, která dosud byla uzavřená v Sandřině puse.

Slečna Romanka se už neobtěžuje jakkoli dokončit myšlenku. Bůh ví, jestli si vůbec pamatuje, co vlastně chtěla říct. Stejně ji nikdo neposlouchal.

„Hellboy, jdeš na brko?" zeptal se mě Ivan.

Zaryl jsem oči do země. Proč se ještě ptají?

„Aspoň když tu není," pokusila se Aneta o úsměv.

Ano, kluci měli pravdu. Prostě jsem Anetě zlomil srdce. Od té doby co se veřejně ví o mě a o Karin, tak je jak vyměněná. Prostě ten plamen kouzelného přátelství, který mezi námi hořel, jednoduše vyhasl. Je mi líto, ale tebe jsem prostě nehledal, Anetko.