Poslední jednorožec

Jedna ze dvou zemře

Pegasus
Já, Fox, Artemis, Siréna, Russian, Eldest a moje stádo stojíme v jedné z ohromných místností v paláci. Eldestovi bojovníci se už o zbylé vlkodlaky postarají. Nás už není potřeba.

Dívám se do očí Montyho, vůdce stáda, ve kterém jsem vyrůstal, a taky jednorožce, od kterého bych takovouhle zradu nečekal. Co se stalo? Jak to, že jsou všichni naživu? Na vlastní oči jsem viděl jejich mrtvá těla. Sněženka byla mrtvá taky, přestože jsem se jí snažil vyléčit. Ale teď jsou tady, živí a zdraví.

,,Pegasusi, vím, že se zlobíš, ale vyslechni mě. Celá naše smrt bylo jen jedno velké nedorozumění," ujme se slova Monty. Jeho zvučný hlas prořízne ticho stejně snadno jako lovec svou kořist. Ale i přesto je plný citu.

,,Nedorozumění? Zapoměli jste mi říct, že plánujete něco jako smrt?" vyštěknu. Jsem neskutečně naštvaný. Jsem neskutečně rád, že vlastně nezemřeli, ale štve mě, že to udělali.

,,Ne, tak jsem to nemyslel," brání se můj vůdce.

,,A jak jsi to myslel?"

Povzdychne si a koukne se po ostatních. Ledňáček ho očima vybídne, aby pokračoval.

,,Můj otec mě kdysi dávno naučil kouzlo, které jsem znal jen já, jakožto budoucí vůdce stáda. Je to složité kouzlo, a v celé naší historii bylo použito jen dvakrát. Používáme ho jen v nutných případech. A jeden z nich nastal před několika dny, když nás napadli vlkodlaci. Snažili jsme se s nimi bojovat, ale na to, abychom je zahnali, jsme byli všichni moc slabí. Proto jsme tohle kouzlo použili," vysvětluje Monty.

Nechápu ho. Co to kouzlo dokáže?

,,Jakmile začne kouzlo působit, uvede nás všechny do ,,spánku", ze kterého se probudíme až tehdy, kdy nám přestane hrozit nebezpečí. Nevím, jak to naše tělo pozná, ale je to tak. Když ,,spíme", vypadáme, jako kdybychom zemřeli. Nedýcháme, prostě vůbec nic. Jako mrtvoly. A to dokázalo odehnat vlkodlaky. Když jsme se probudili, už jsi tam nebyl a my se od Tajgy dozvěděli, že jsi se vydal hledat jiné stádo jednorožců. Snažili jsme se s tebou spojit, ale byl jsi moc daleko. Proto jsme se sebrali a šli tě hledat, a myslím, že jsme dorazili právě včas."

Zítám na Montyho, naprosto neschopný cokoliv říct. O tom kouzle jsem nimdy neslyšel. Ani mě nenapadlo  uvažovat nad tím, jestli něco takového existuje.

,,Ale jak to, že je tady Sněžekna? Ona byla vzhůru. Léčil jsem jí její rány," namítnu oři pohledu na malou bílou klisnu.

,,Její zranění nebyla smrtelná. Zůstala vzhůru, aby ti mohla vše říct, a potom jsem ji uspal taky. Bohužel ti zapoměla povědět o tom kouzle. Potom už se nedalo nic dělat. Museli jsme počkat, až se vyléčíme. Tohle kouzlo totiž dokáže i léčit, což se v našem případě hodilo," ujasní mi Monty.

Přikývnu. Na nic jiného se nezmůžu.

Ale moje neschopnost promluvit není to jediné, co mě trápí. Co bude teď? Co mám dělat? Jsem s jiným stádem, to staré jsem opustil. Nemůžu se jen tak sebrat a zase přejít k tomu starému. Nejde to. Obě stáda považuji za rodinu, a opustit jedno z nich bude strašně těžké. Tak jak se mám rozhodnout?

Potíž je v tom, že srdce jednorožce je hodně komplikované. Jeden problém je v tom, že nám dělá problém se zamilovat. Je to zázrak, když se do sebe dva jednorožci zakoukají. Proto je nás tak málo.

Další věc, která je na našem srdci pitomá, mě štve snad ještě víc: Můžeme být jen v jednom stádě. Jinak to nejde. Nemůžeme být členem dvou rodin. Když se o to pokusíme, jedna ze dvou skupin zemře. A to mi dělá moje rozhodnutí ještě těžší. Nikdo nesmí zemřít.

A já musím vymyslet, jak to udělám.