Tristan (Mpreg, hybrid)

V teploučkém pelíšku 54

PŘEDPOSLEDNÍ DÍL!

Čekám mezi dveřmi a nejsem si jistý, jestli mohu vstoupit do ložnice tatínků, když vidím to, co vidím... Tatínek tátu letmě líbal a oba se u toho chichotali jako puberťáci. Doufal jsem, že se toto chichotání neprojevovalo kvůli něčemu trochu jinde.

„Tati?" ozval jsem se a zaťukal na dveře, které už byly téměř celé otevřené.

„Děje se něco, Trisi?" Prudce ke mně otočil hlavu táta, tatínek pouze zvedl pohled.

„Volal Tommy, prý byste pro něj už mohli přijet," zamumlal jsem přiškrceně, protože jsem věděl, že nebyl dobrý nápad jim to oznamovat. Proč zase já?

Tommy se včera s rodiči pohádal a naštvaně odešel na nějakou party, kterou mu zakázali. Zákaz nebyl kvůli známkám, ale kvůli jeho známostem. Táta tvrdil, že v patnácti je příliš malý, a Tommy zase tvrdil, že je to nespravedlivé, když já v patnácti už sex měl také. Bylo mi to silně nepříjemné, ale nemohl jsem zasáhnout, protože by se všechno obrátilo proti mně. To však ani jeden z tátů nevěděl, že večírek Tommyho přátel nebude tak soukromý a unikne obrovské množství fotografií a videí, na kterých je Tommy tak ožralý, že ho musejí tři lidé podpírat a on zvrací do nějaké plastové mísy.

Rozhodl jsem se jim tuto informaci zatajit, abych ochránil především sebe.

„Copak něco tak úžasného už skončilo? To bychom měli rychle vstát, najmout si limuzínu a dojet pro krále i s červeným kobercem," pronesl táta ironicky a znovu se uvelebil v posteli. On tam nehodlal jet.

„Tati?" oslovil jsem jej znovu, ale marně.

„Trisi, věřím, že máš o bratra možná strach, nebo na tebe tlačí, abychom pro něj už zajeli, ale věř mi, že mi se tam nechce. On mě také neposlechl, když jsem říkal, že nemá nikam chodit, tak ať se teď dostane domu sám," oznámil mi a tatínek nijak neprotestoval.

„Ještě něco, miláčku?" zeptal se tatínek a já okamžitě pochopil, že mám vypadnout, aby měli chvíli pro sebe.

„Tommy pil, trochu víc pil a nejsem si úplně jistý, že... No, měli byste pro něj dojet." Stál jsem ve dveřích jako trouba a ještě si připadal hloupě.

Tohle mám u tebe, Tommy!

„Bože, já ho zabíju," zafuněl táta a převalil se, aby se posadil. Tatínek jen naštvaně vydechl přebytečný vzduch z plic. „Kolik je hodin?"

„Sedm ráno," odpověděl jsem unaveně, abych strašlivou ranní dobu podtrhl.

„Trisi, jdi ještě spát," požádal mě táta s vlídným úsměvem, jenž mě překvapil a donutil také k malému zkřivení rtů.

„Pojď, lásko," zamumlal tatínek, čímž přiměl mě i tátu, abychom se na něj podívali, „budeš teď spinkat se mnou."

Okamžitě jsem poslechl a skočil do teplé postele, než stačila vychladnout. Vlastně jeden z důvodů, proč jsem vstal tak brzy, byla zima, která se mi nedařila zahnat.

„Zrádci!" osočil nás táta, přičemž se soukal do jeansů a zapínal si košili. Venku byla opravdu zima i na konec září.

„Také tě milujeme!" odvětil s tichým smíchem tatínek a natiskl se ke mně. Jednu ruku mi položil na břicho a druhou si propletl se mnou.

Táta odešel po krátké chvíli a my konečně osiřeli. Chtělo se mi spát v teploučkém pelíšku, ale tatínek začal mluvit o něco dříve než se mi podařilo usnout.

„Miláčku?" zašeptal hrozně tajně a namáčkl se na mě ještě víc. „Půjdeš mi za družičku, prosím?"

„Co?" vyjekl jsem udiveně a prudce se otočil k tatínkovi, že jsem si málem vyrazil zuby o jeho ruku.

„Budeme mít svatbu," vydechl šťastně. „Včera se schválil ten zákon o sňatcích mezi hybridy a lidmi, takže příští měsíc budeme mít svatbu."

„Proč jste mi nic neřekli?" vypískl jsem stejně nadšeně a dojatě jako tatínek. Věděl jsem, jak strašně dlouho čekal od zásnub na tento zákon.

Čekal celých dvanáct let.

„Nemohl jsem tomu sám uvěřit," zamumlal.

„Budete mít svatbu, páni," vydechl jsem stále totálně mimo. Mojí myslím se prohánělo tolik myšlenek na dort, výzdobu, šaty a prstýnky, takže jsem doufal, že se budu moct zúčastnit příprav. „Za měsíc to stihne i miminko, viď?"

„Přesně! Říkal jsem to samé a už se nemohu dočkat těch fotek, na kterých bude i miminko," řekl rozrušeně. „Miláčku, ani nevíš, jak moc jsem šťastný. Plánoval jsem dlouho do noci téma svatby a také svatební cestu."

„A vymyslel jsi něco?" zeptal jsem se zvědavě, přestože se mi vůbec nelíbila představa toho, že odjedou a nechají mě doma s maličkým miminkem.

„Téma ještě ne, ale na líbánky bych chtěl do Afriky. Chci na safari, to musím navštívit za každou cenu, a potom budeme cestovat přes země kolem Viktoriina jezera až na Madagaskar," řekl.

„A kde budeme my?" zeptal jsem se zklamaně, protože jsem také chtěl jet. Afrika byla vždy mým snem.

„Chci to domluvit s panem Rutterem a Zaynem. Vím, že byste chtěli také, ale nejde to. Kluci mají školu, ty budeš mít miminko a nemůžeme vzít jenom Treye bez vás," vysvětlil mi s vážnou tváří. „Až miminko trošičku povyroste, uděláme si krásnou dovolenou u moře, ano? Třeba hned příští léto, to už bude miminko možná i ťapat."

„Myslím, že ťapá už teď," zamumlal jsem a pohladil si břicho. Miminko se očividně probudilo.

„Ach, broučku, jsem na tebe tak pyšný," oznámil mi tatínek a ulehl, aby mohl ještě spát, než se vzbudí Trey a Jamie.

Pohodlně jsem si lehl, zavřel oči a přemítal, ale po několika minutách jsem začínal mít špatný pocit, po kterém následovalo i několik záškubů v podbřišku. Chvíli jsem se to pokoušel ignorovat, ale tlak se začínal stupňovat a já nemohl jinak, než strčit do tatínka a vzbudit ho.

„Co se děle, broučku?" zamumlal rozespale a otevřel oči do škvírek.

Nasucho jsem polkl a následně přiškrceným hlasem řekl: „Tati, asi jsem začal rodit. Bolí to!"

Následných několik minut jsem měl naprosto rozmlženým a pamatoval si pouze to, že tatínek volal tátovi, aby jel rovnou do nemocnice, až Tommyho vysadí doma a řekne mu, aby pohlídal malé kluky. Doběhl mi do pokoje pro oblečení. Volal do nemocnice, aby se na mě připravili. Volal panu Rutterovi, aby vše vyřídil Edovi. Pomáhal mi s oblečením a poté i do auta.

Bolest se stupňovala hrozně rychle, ale stále to nebylo tak hrozné, abych brečel, nebo křičel. Byl jsem docela v pohodě, což jsem si sám musel připustit.

V autě jsem prohledal složku s nějakými papíry pro doktora a dalších několik minut pouze koukal z okýnka, jakoby byl normální den a my jeli třeba nakupovat. Začínal jsem mít hlad.

Z parkoviště mě už odváželi na vozíku, přestože bych v pohodě došel. Táta na nás čekal před sálem a dal mi pusu na čelo s tím, ať se držím.

Na sále mi nasadili dýchací masku, abych usnul, předtím jsem však stihl myslet na své rozkošné děťátko bez ocásku a strakatých uší.

POKUD MÁ NĚKDO NĚJAKÉ OTÁZKY NA POSTAVY (popř. na mě), TAK AŤ JE PRONESE, NEBO MLČÍ NAVŽDY...