Poslední jednorožec

Vylévání srdce

Pegasus
Je to už týden od bitvy. Týden od návratu mé rodiny. Týden od toho, co jsem se dozvěděl pravdu. A stále jsem nevymyslel, co bude dál. Vím, že rozhodnutí je jen na mě. To já musím obětovat život jednoho stáda, aby to druhé mohlo žít. Nic těžšího jsem v životě nedělal. Nejsem ten pravý. Chtěl bych se někam schovat, už nikdy nevylézt a nechat ostatní, aby se nějak rozhodli.

Právě stojím u Werneřina jezera a čekám na ni. Jsme domluvení, že se setkáme při západu slunce. To je za chvilku.

Jezerní hladina je klidná, sem tam se po ní díky slabému větru prožene malá vlnka. Voda se třpytí a oplývá čistotou, ale na dno nedohlédnu. Vzduch je svěží, příroda se z bitvy už vzpamatovala. To se ale bohužel nedá říct o dracích a jednorožcích. Jednorožci přežili všichni a kromě miniaturních škrábanců nebyl nikdo z nás vážně zraněný. Draci dopadli hůř. Některí přišlo o kus křídla, jiní o oči. Několik draků zemřelo. Draci nemají moc obřadů, takže se nebude konat ani pohřeb.

Hladina jezera se zvedá, a z hlubin vyskakuje azurově modré tělo. Oslnivá dračice zařve k nebi a pohodí hlavou. Z obrovitého těla odskakují kapky vody.

Usměji se nad její hravostí. Draci mě vždy něčím fascinovali. Nevím proč. Jsou...dokonalí. Nic není dokonalé, ale pro ně jiné slovo k popsání neexistuje. Jsou krásní, mocní, draví a zuřiví...Mají srdce na správném místě. Vědí, jak rozhodnout v těžkých chvílích. Jejich schopnosti v boji se málokdo vyrovná. Prostě...draci jsou úžasní.

,,Pegasusi!" vykřikne Wernera do mraků moje jméno a hladce přistane na břehu jezera vedle mě.

,,Wernero," řeknu místo pozdravu a usměji se. Od bitvy jsme se prakticky neviděli. Já byl s Montym a ostatními, a ona hluboko ve svém jezeře.

,,Proč ses chtěl sejít?"

,,Chtěl jsem tě vidět."

,,Ale to není všechno, že?"

Povzdychnu si. Ona ví všechno.

,,No?" tlačí na mě Wernera dál.

,,Nevím, jak se rozhodnout," vypadne ze mě.

,,A o čem?"

,,Ty to nevíš?" překvapím se.

,,Vím jen to, že se vrátilo tvoje stádo. Nic víc."

,,A o tom, že se musím rozhodnout, ke komu se nadobro přidám, nevíš?"

,,Už týden jsme spolu nemluvili. Nemůžu to vědět," odfrkne si a začne si čistit jeden ze svých drápů.

Lehnu si do trávy vedle ní a začnu vyprávět. Povím jí všechno. Řeknu jí, jak to je se stádem, povím jí úplně všechno o jednorožcích. Nemůžu zastavit, slova se ze mě hrnou rychlostí blesku. Moje srdce se pomalu zbavuje kamene, který na něm až do teď ležel. Nikdy jsem tolik nemluvil. Nerad se s někým dělím o svoje pocity, i když je to třeba někdo ze stáda. Ale Wernera je jiná. Beru jí jako svou sestru. Můžu jí říct cokoliv a vím, že si to nechá pro sebe.

,,Pegasusi...já...absolutně nevím, co ti na to mám říct," vydechne Wernera, když dovyprávím.

,,Řekni mi, co mám dělat? Jak se mám rozhodnout?"

Wernera se na mě chvilku kouká. Z jejího pohledu nedokážu vyčíst žádné emoce.

,,Co ti říká tvoje srdce, Pegasusi?"

Nad tou otázkou se pozastavím. Co říká moje srdce?

Ležím v trávě a Wernera se pouští do čištění svých už tak blýskajících se šupin.

Myšlenky mi v hlavě kolují jako splašené. Mozek běží na plné obrátky.

A v tu chvíli mi bleskne nápad. Nevím, jak se tam vzal, ale je tam.

Vyskočím, Wernera překvapeně vzhlédne.

,,Moje srdce zatím neříká nic, ale mozek říká, že dostal nápad."