Tristan (Mpreg, hybrid)

Jsem dospělý 55

Poslední díl...

2245 slov

Kolem sebe jsem slyšel tichý šramot a hlas, jenž mě vytáhl ze říše snů. Na břiše jsem cítil zvláštní bolest, kterou jsem neuměl nijak popsat, protože byla zcela nová a nepříjemná. Neotupovala mi smysly a ani jsem se nesvíjel v agonii, ale pociťoval jsem ji velice intenzivně. Pokusil jsem si na břicho sáhnout, ale byl jsem zastaven pevným stiskem a následně se v místnosti šum vystupňoval natolik, že jsem začínal občas rozeznávat i slova. Stále jsem si však přišel jako někde daleko, jako bych poslouchal například televizi nebo velice ztlumené rádio.

„Už se probral," oznámil hrubý hlas, který jsem po čase přiřadil k tátovi. Táta tu byl se mnou!

„Tati," řekl jsem, ale ne dost nahlas.

„Hýbe rty, možná chce něco říct," zamumlal tatínek a já se začínal pomalu vracet do reálného světa, přestože jsem neměl žádnou sílu. Začalo se mi vybavovat, proč jsem sem vůbec přišel.

„Miminko," zašeptal jsem, tentokrát hlasitěji, takže mě uslyšeli.

Nevěděl jsem, kdo všechno byl v mém pokoji, ale byl jsem si stoprocentně jistý, že jsem neslyšel dětský pláč. Neslyšel jsem jedinou zmínku o děťátku. Neslyšel jsem kničení miminka.

„Kde je miminko?" zamumlal jsem a donutil se k otevření očí. Těžce jsem si zvykal na světlo, ale po krátké chvíli jsem začal rozeznávat tvary a lidi.

Zprava na mé posteli seděl táta s tatínkem, z druhé strany u postele měl židli pan Rutter a mile se na mě usmál, když jsem k němu zabloudil pohledem. Kousek za ním byl hlouček všech mých sourozenců a Edmunda. Stáli kolem nějaké průhledné krabice a v tom mi to došlo. Mé dítě je v inkubátoru, něco není v pořádku!

„Co je s mým dítětem?" zachroptěl jsem a pokusil se posadit, ale nezvedl jsem se ani o deset centimetrů. Byl jsem neuvěřitelně zesláblý.

„Je naprosto v pořádku, miláčku," utěšoval mě tatínek a stiskl moji ruku ve své, což mi na klidu nepřidávalo.

„Proč je v inkubátoru? Co mu je?" zeptal jsem se znovu a snažil se své dítě zahlédnout ve změti svých bratrů a Edmunda, který se na mě teď díval. „Co je s mým miminkem?"

„Nic, broučku, je jenom maličké a v inkubátoru rychleji zesílí, ale doktoři říkali, že je naprosto v pořádku – kdybys chtěl, můžeš si ho vzít domu hned." Zasmál se tiše tatínek. „Ty tady ale stejně musíš být déle kvůli operaci, kterou jsi prodělal, takže se tu miminko krásně prohřeje. Kdybys nebyl hybrid, miminko by tady nenechali a ty bys ležel úplně jinde, ale takhle máte speciální pokoj a jste spolu."

„Právě ti to začalo, Trisi," řekl poprvé táta a usmál se také, „odteď se budoucích osmnáct let nevyspíš."

Nezasmál jsem se jeho poznámce, ale i nadále se pokoušel zahlédnout své dítě.

„Můžu ho vidět? Chci si ho pochovat," rozhodl jsem se a vytáhl i druhou ruku zpod peřiny, abych mohl své děťátko pochovat.

„Ede, můžeš opatrně vyndat dítě?" požádal mého přítele jeho pán a já zbystřil. Ed opatrně vytáhl zabalený uzlíček v bílé látce a přibližoval se s ním ke mně. Moje maličké miminko.

Táta mě trošku povytáhl na posteli, abych aspoň trochu seděl a dříve, než mi táta uhnul ze zorného pole, ucítil jsem ve svých rukách tíhu miminka.
„Je krásné, co říkáš?" rozplýval se Ed a já se mu nedivil.