30 days

Den desátý

"Protože jednou zmizím z ohlušujícího ticha do ruchu velkoměsta.

Sbalím se, budu cestovat, najdu sebe a své místo v tomto světě.

Ale svůj domov si vezmu s sebou"

Protáhnu se uličkou dlouhého vagonu a na jeho konci najdu moje kupé. Ulehčeně si oddechnu a po zdvořilostních frázích se spolucestujícími hodím svoji krosnu na polici nad mojí hlavou. Usadím se na své místo u okna a zapojím si sluchátka do telefonu. Vlak by měl během deseti minut vyrazit a z Paříže do Londýna by cesta měla trvat asi dvě hodiny. To jsou údaje, které vyčtu ze svého lístku, který naposled zkontroluji než si sluchátka vsadím do uší a přestanu vnímat okolní svět. Alexi Murdoch se svojí písní All of my days mě přivodí do podivné poklidné nálady, tak zavřu oči a nechám své myšlenky volně plynout. Ještě než písnička skončí, tak se vlak dá do pohybu a já se konečně uvolním.

Do uší mi naskakují další písničky jako Sugar, we're going down od Fall out boy a dojde mi, že si nejspíš neodpočinu, protože mé myšlenky stále skáčou k cestě, kterou jsem se právě teď rozhodla ukončit.

Před koncem třeťáku už jsem začala mít všeho dost. Moje dny se skládaly z nesnesitelné rutiny a nesmyslných činností, které jsem pokládala za náplň mého dne. Ten den, kdy jsem se rozhodla odjet se se mnou rozešel můj kluk. To mi až tak samo o sobě nevadilo. Vadilo mi ale vše co mělo přijít. Dle rozchodového protokolu jsem měla víkendy trávit doma s romantickými filmy a moje kamarádky se mě měly pokusit vytáhnout do společnosti. Nic takového se ale nestalo a já jsem ten den došla do bodu, kdy jsem se musela zbavit očekávání a předpokladů. Sbalila jsem si batoh, na účet vložila peníze z brigád střádané na vysokou a ještě ten den jsem odjela z rodné Anglie do Španělska.

Všechny tehdy napadla jedna otázka. Proč jsem nepočkala na konec školního roku a nevydala se cestovat o prázdninách?

Protože jsem se nehodlala vrátit.

Rodiče to zdrtilo. Volali mi a všemi možnými způsoby se mě snažili přitáhnout zpět do Anglie a do rutiny. Zkoušeli všechno, od výčitek přes prosby k výhružkám. Oni byli jediní lidé, kteří mě na chvíli přiměli cítit se provinile a kvůli kterým jsem měla chuť vrátit se zpět. Ale nebyla to jen písnička od The Weepies - Can't go back now, která mi tehdy zněla v uších, jenž mě přiměla pokračovat. Už jsem začala a nemohla jsem skončit. Začala jsem hledat samu sebe.

Od té doby jsem projela celou Evropu. Ve Španělsku jsem se ubytovala na studentské ubytovně a jakmile mi došly peníze, tak jsem začala pracovat v kavárně jako uklízečka. Za vydělané peníze jsem se přesunula do další země a zatímco jsem v ní pracovala tak jsem ji postupně poznávala. A takhle to šlo pořád dál - a najednou jsem zjistila, že jsem na cestách dva roky.

Poznala jsem různé spektrum lidí a získala mnoho náhodných přátel. Získala jsem přehled o kultuře různých zemí a poznala práce různého druhu. Přesto, bylo tady něco co mi chybělo. Někdo s kým bych tohle všechno sdílela.

Tak jsem se po dvou letech rozhodla vrátit zpět domů.

Už jsem byla zvyklá na dlouhé cesty vlakem, tak jsem si pustila jeden ze svých playlistů. Ve své hlavě jsem už probrala celou svojí cestu, tak jsem se spokojila s drnčením vlaku po kolejích a pomalu jsem usnula.

Vzbudilo mě až hlasité pískání brzdícího vlaku a rozruch, který způsobili lidé v mém kupé, kteří aké vystupovali v Londýně. V rychlosti jsem posbírala svoje věci a vpadla do nádražní haly. Na chvíli jsem se zarazila, když jsem spatřila zástup lidí čekajících na své příbuzné, kamarády a přítelkyně. Zahnala jsem osamělý pocit a rychle se vydala přes nádražní halu k autobusovému nádraží. Nasedla jsem na první autobus směřující mým směrem a v nervozním očekávání jsem sledovala krajinu probíhající za oknem. Tohle všechno jsem před dvěma lety opustila. Už jsem si ani na nic z toho nevzpomínala. Na to, jak vypadá anglický venkov, jak zní šum způsobený tiše drmolícími lidmi s výrazným anglickým přízvukem. Připadalo mi, jako bych zde byla cizí. Já svůj přízvuk ztratila už dávno, stejně jako spojitost s touto zemí. Znovu jsem zahnala své myšlenky a zaposlouchala jsem se do rozhovoru svou dam, které si vyprávěly o svých vnoučatech. Vypadalo to, že jistý kluk jménem Brigh se rozhodl studovat v Belgii, přestože dostal skvělou nabídku na studium v Anglii. Chápala jsem ho. Stejně jako já, chtěl najít sám sebe a to není možné, když vám svět okolo dává jen stejné a omezené možnosti.

Po hodině cesty jsem vystoupila na malé zastávce u velké louky a došlo mi, že jsem tady. Jako už tolikrát jsem přešla několika zkratkami vzdálenost k našemu domu až jsem došla k naší ulici. Nic se nezměnilo. Zatímco já jsem se posunula o celou míli ve svém životě, tohle místo stále čekalo na zastávce až dostane svoji šanci. Nepřekvapilo mě to.

Co mě překvapilo byla velká cedule NA PRODEJ před naším domem. Na chvíli jsem se zarazila a přesvědčovala se, že jsem tu správně. Nemýlila jsem se. Na té lavičce u pravé strany domu jsem strávila hodiny sněním o bohatém životě. Na fasádě domu byla pořád mírná odřenina od toho, jak jsem se kdysi tolik pohádala se svojí kamarádkou, že jsem mrštila starodávnou vázou o dveře. Střepy se roztříštily a udělaly ve fasádě malou rýhu.

Určitě jsem tady byla správně.

A pak mě to uhodí. Vzpomínka, která se vynoří někde z hlubin mojí mysli a přehraje se mi v hlavě. Kdysi, když jsem dočetla jakousi knihu o dospívání, tak jsem se rodičů zeptala na to, co budou dělat, až se odstěhuju. Se smíchem mi odpověděli, že budou nejspíš několik měsíců truchlit a poté se přestěhují někam do přírody. Jejich společná vášeň byla totiž odjakživa příroda a vše živé. Často jsem si kvůli tomu připadala odstrčená, protože zatímco mé rodiče lákaly hluboké lesy, já spíš pokukovala po světlech velkoměsta.

Pak mě napadne ještě něco. Před pár měsíci jsem od rodičů dostala dlouhou zprávu, ve které vysvětlovali, že už mi dál nebudou psát a volat když o tom nestojím. Psali, že mě pouštějí. Vzpomínám si, že jsem tu zprávu jen projela očima, protože jsem ten den byla v Německu na Oktoberfestu a hodlala jsem si ho užít. Matně si vzpomínám na jakousi adresu na konci zprávy. Ten mobil mi dva týdny poté ukradli.

A tak mě najednou uhodí realita jako dělová koule bořící mé představy spolehlivosti.

Všechny mé přátele z období před cestou jsem vymazala ze svého života a ty během cesty jsem znala jen minimálně.

A najednou mi to dojde.

Hledala jsem se tak urputně, až jsem se ztratila. Ztratila jsem všechno, co tvořilo mě.

Ztratila jsem domov, svojí jistotu.

Vejdu do prázdného domu a svezu se po vstupních dveřích. Pomalu mi začnou stékat slzy po tvářích a já se snažím soustředit jen na ně, abych si nemusela uvědomovat, co tohle všechno znamená.

A tam, někde mezi potoky slz a ohlušujícím tichem se mi vybaví moje oblíbená písnička z cest od Bloc Party s názvem Where is home.

Protože odpověď na tuhle otázku je ta jediná o kterou mi vlastně vždycky šlo.

Where is home?

"BONUS"

Cestovní playlist

"Life In The Fast Line" - The Eagles

"All My Days" - Alexi Murdoch

"Can't Go Back Now" - The Weepies

"Cast No Shadow" - Oasis

"Sugar, We're Going Down" - Fall Out Boy

"Fake Empire" - The National

"Where Is Home" - Bloc Party