30 days

Den jedenáctý

DO IT NOW

Zapadnu na záchodky, které konečně objevím na jednom konci spletitých chodeb tohoto bludiště, kterému ostatní říkají všeobecná střední škola. Zhluboka dýchám a snažím se uklidnit svůj přerývaný dech společně s mým splašeným srdcem. Na chvíli se mi to povede, ale při pomyšlení na situaci ve které se v následující hodině ocitnu se všechny moje fyziologické pochody vrátí do předchozího stavu, tak se přestanu snažit. Podívám se na sebe a mírně se upravím. Prohrábnu si svoje karamelově zbarvené vlasy a odhodím je na záda jako otravný hmyz. Ještě jednou si přejedu výraznou rudou rtěnkou rty a naposledy se zhodnotím v zrcadle.

Dnešek je ten den.

Asi před půl rokem se nějaké ministerstvo něčeho rozhodlo, že dá šanci mladým nadějným lidem a pošle je na stáže do zahraničí a to zadarmo. Už jen zběžný popis tohohle projektu vyvolává podezření, že v tom bude nějaký velký háček. A taky že ano.

Student, který se o tohle všechno ucházel musel mít výborné známky a alespoň dva roky studia jazyku, kterým mluví jeho vybraná destinace. Když už tohle všechno splňoval, tak přišla ta nejtěžší část. Musel připravit v angličtině hodinový referát o dané zemi a prezentovat ho. Aby tohle všechno však nebylo tak jednoduché, tak ho musel prezentovat na třech školách různých od těch na kterou chodí on sám. Těm vybraným školám se práce těchto studentů prezentovalo jako "referát na rozvoj celosvětové orientace".

Prostě kraviny. Ale pro mě tohle všechno představovalo možnost, jak se dostal do Argentiny aniž bych zruinovala rodinný rozpočet. Ačkoli se můj otec snažil, jeho plat se ani vzdáleně nepřibližoval částkám, které cestovní kanceláře požadovaly za stáž v této zemi.

Kdysi jsem někde slyšela, že pro své milované děláme oběti.

A tohle byla ta má. Obětovala jsem svojí možnost studovat v zahraničí v zájmu rodiny. Můj taťka mi sice nabízel možnost, že odjedu na některou z těchto placených stáží a že se o výdaje postará, ale oba dva jsme tušili, že by to pro rodinu mělo až devastující následky. Takže jsem vždycky s vysvětlením, že mě studium v zahraničí neláká, jeho nabídku odmítla.

A teď to bylo tady. Moje šance.

A k jejímu využití mi bránila jen tahle jediná přednáška na škole s pitomým názvem. Proč využít název gymnázium, když existuje snobský výraz "všeobecná střední škola". Všechno by bylo jak obvykle kdyby na tuhle školu snobského názvu nechodil jediný člověk, který mi kdy dal pocit, že existuje možnost najít si partnera, který je část vašeho já. Bohužel to mělo být poprvé po půl roce, co ho uvidím. Vzchopila jsem se tedy a vyšla ze záchodků s vědomím, že mi už nic nepomůže tu chvíli odvrátit. Chvíli, kdy se na něj podívám a dojde mi, co všechno jsem mohla mít.

Dojdu k určené učebně a setkám se s představiteli tohoto programu a proberu s nimi pár organizačních záležitostí. Nemůžu uvěřit, že mě nechává v klidu konverzace s lidmi, kteří nejspíš vydělávají více než moji oba rodiče dohromady, ale jsem nervozní z jednoho kluka.

Ironie.

Vejdu do učebny a přejdu hned k počítači, abych nevděla moře tváří, které právě teď pozorují každý můj krok. Zmáčknu tlačítko zapínání a než počítač přejde do příjemného prostředí domácí obrazovky, tak se jednou zvědavě ohlédnu.

Okamžitě ho uvidím, jak se jeho oči propalují do mých a sledují každý můj pohyb. Mírně potřesu hlavou a začnu se zpět věnovat své prezentaci na ploše počítače. Otevřu ji a teď mi nezbývá nic jiného než se podívat na třídu. Představím se a přitom se celou dobu snažím vyhýbat jeho pohledu. Když ale začnu mluvit o základních geografických údajích Argentiny, tak se jeho očím už nevyhnu. Díváme se na sebe a probíhá mezi námi celá hromada naslyšných konverzací, zatímco já dál popisuji Argentinu.