30 days

Den čtrnáctý

Kapka, která spustila tsunami - 3/4

Na digitálních hodinách nad sedačkou vepředu přeskočí hodiny z třináctého na čtrnáctého června. Skoro to jemné cinknutí, které označuje příchod nového dne nevnímám a dál pozoruji krajinu, která probíhá kolem nás.

Jakmile jsem se přihlásila k Zaraistické straně, vojáci se mnou podepsali několik papírů a odvedli mě do obrněného nákladního auta, ve kterém, kromě mě, sedělo už několik nových naverbovaných nováčků. Ani jsem se na ně nepodívala a hned jsem zamířila do zadní části korby náklaďáku, abych mohla chvíli nerušeně přemýšlet.

Ačkoli jsem se bránila, do myšlenek mi stále naskakovaly myšlenky týkající se Caleba. Jel taky v takovém autě, když ho unesli? Co mu řekli? Kam ho odvezli? Koho v nákladním autě potkal? Přestože mi tyhle myšlenky nějak nepomáhají nedokážu se jim ubránit a to už jen z toho důvodu, že to je už přesně rok, co Caleb prožíval to, co já.

Z mých myšlenek mě nedobrovolně vytrhne zaskřípění dveří náklaďáku a závan čerstvého vzduchu, který se z nich začal linout. Mírně natočím hlavu vstříc jemnému větru a lhostejně pozoruji další nováčky nastupující na korbu. Po tomhle nástupu jich zde přibylo mnohem více, takže i přes moji počáteční snahu mám teď vedle sebe z obou stran sousedy.

"Dobrovolník nebo unesenec?" Zaskřípe mi do uší drsný ženský hlas. Neotočím se, abych se na vetřelce v mých myšlenkách podívala a jen lhostejně odpovím, že "dobrovolník". Žena se přiškrceně zasměje a to už mě zaujme natolik, abych se na ní podívala.

Dokážu si představit, že lidé před takovými padesáti lety by z ní byli zhrození. Její obličej už ani neměl stálý tvar, protože byl posetý boulemi různých tvarů, velikostí a barev. Její tmavě hnědé oči se pomalu ztrácely pod záplavou srostlého hustého obočí, což dodávalo její tváři, nehledě na boule, děsivý výraz. Hned mi došlo, co je špatně.

Byla smrtelně nemocná.

Poznala jsem to už z jejího zjevu, protože takové případy jsem na okraji města vídala dost často. Lidé nakažení touto chorobou postupně umírali po několika měsících od zjištění nákazy. Bylo ale zajímavé, že u každého jedince se nemoc projevovala jinak - od odumření končetin po naprostou deformaci těla. Tato nemoc však neměla žádný název. Vláda jí úspěšně ignorovala a dělala jako kdyby neexistovala, ale právě teď byl živoucí důkaz přímo přede mnou.

Potlačila jsem potřebu se od ní odsunout co nejdál a vrátila jsem svou hlavu do původní polohy. Rozhodně jsem se nehodlala s touhle ženou vybavovat, protože žádný ze scénářů, který mohl následovat by neskončil dobře. Ženu však můj nezájem nějak nerozrušil a  pokračovala.

"Nejspíš tě asi lituju holčičko. Vypadáš, že jsi naprosto zdravá a nejspíš jsi na tom s jídlem taky nebyla úplně nejhůř. Proto mě tedy napadá jediná otázka. Proč dobrovolník? A jediná možná odpověď je, že se ti to v životě muselo vážně kurevsky posrat," konstatuje a já na ní překvapeně vytřeštím oči, aniž bych si svou reakci dokázala dopředu rozmyslet. Nepřekvapí mě to, co řekla tolik, jako fakt, že použila slova "kurevsky" a "posrat".  Kdysi jsem někde četla, že dřív existovala i slova, která hanlivým způsobem vyjadřovala negativní pocity. Časem však vymizela a vznikla slova nová s jiným významem. Netušila jsem tedy, co přesně tím chtěla říct, ale překvapila mě prudkost, která v těch slovech panovala.

Už jsem se trochu vzpamatovala a upřela na ní tvrdý pohled.

"Do toho ti nic není."

Žena se rozesmála až se začala mírně zakašlávat. "Jo takže tady máme umíněnou paničku. Nech mě hádat, přidala ses dobrovolně, kvůli svému přesvědčení, že už nemáš proč žít a tvůj život nestojí za nic. Já ti ale něco řeknu," začala a naklonila se přede mě tak, že jsem se jí chtě nechtě musela dívat přímo do očí, ve kterých se schovávala divokost a vášeň.

"Ty v tomhle světě nemáš právo na to rozhodnout se, jestli tvůj život stojí za to nebo ne. Jediné na čem záleží je, že ho máš. A ty ho máš ale rozhodla ses ho skončit. Právě ses rozhodla ukončit něco za co by polovina lidí na téhle planetě přímo vraždila. Lidé jako my," zastavila a píchla se prstem do hrudi. "Totiž život ve skutečnosti nemají. Jen přežívají. A to by sis měla uvědomit," dořekla a posadila se zpět na své místo. Zavřela jsem oči a pomalu vydechla hrůzu, která se ve mně nahromadila tak, aby si toho nevšimla.

Moc dlouho jsem ale o jejích slovech nepřemýšlela, protože auto zastavilo a vojáci nás pobídli, abychom vystoupili z náklaďáku. Vyskočila jsem a spolu s ostatními se zadívala okolo sebe. Nacházeli jsme se na volném opuštěném prostranství, které bylo ze všech stran oplocené ostnatým drátem. Tak nějak jsem pojala podezření, že tohle není cílová destinace a to se mi potvrdilo hned vzápětí, když promluvil voják svolávající si pozornost.

"Tady vás teď vysadíme. Vaším úkolem je dostat se na velitelskou základnu. Ačkoli potřebujeme každou možnou posilu, tak nemíníme poslat do bitvy někoho, kdo se nedokáže zorientovat v prostoru kolem sebe. Hodně štěstí," dořekl a se zasalutováním nasedl zpět do kamionu a odjel.

Podívala jsem se do zmatených tváří všech okolo. Bylo tady pár takových, kteří se hned vydali na cestu, třeba jako žena, která se mnou mluvila, ale ve většině tváří se spíš značil strach. Napadlo mě, že ne všichni jsou tady dobrovolně, což potvrzoval vyděšený obličejík asi devítiletého kluka, kterého jsem mezi davem uviděla.

"Ty tady nejsi dobrovolně, že?" Zeptala jsem se ho mírně, abych ho hned nevyplašila, když jsem k němu přistoupila blíž. Vystrašeným pohledem se na mě zadíval a ucouvl několik kroků ode mě. Když mu došlo, že tu nejsem proto, abych mu ublížila, tak se lehce uvolnil a zavrtěl hlavou.

"Unesli tě?" Zeptala jsem se znovu a zahlédla v jeho tváři váhání. Na chvíli se zarazil a pak mírně zavrtěl hlavou. To mě zmátlo. Když nebyl dobrovolník ani unesenec, tak jak se sem dostal?

"Proč jsi teda tady?" Vyslovila jsem svoji myšlenku nahlas. Kluk se na mě chvíli díval jako kdyby nevěděl jestli mi může věřit, ale nejspíš došel k závěru, že může, protože poprvé promluvil.

"Matka mě poslala do služby místo mého otce," zašeptal a ve mně se všechno sevřelo a ztuhlo zároveň.

Jeho vlastní matka ho poslala na jistou smrt? Nemohla jsem tomu uvěřit a ani jsem to nechápala. Napadlo mě však jediné vysvětlení. Byli snad lidé už natolik zoufalí, že místo živitelů rodiny obětovali chladné válce radši jeden hladový krk? Vlastní dítě? To mě přivedlo zpět k myšlenkám na Caleba a nenarozeného chlapečka. Byla bych někdy tak zoufalá, že bych poslala vlastní dítě do vojny? Odpověď na tuhle otázku se zdála jasná a přesto jsem se u ní zastavila víc než bych chtěla.

Moje tělo se až svíralo potřebou odpovědět si na tuhle otázku ne. Neměla jsem však ponětí, co za pocity matky v těchto situacích zažívají a ani jsem to nikdy neměla zjistit. Nakonec jsem prostě zavřela oči a vyhnala tyhle myšlenky ze své hlavy.

Zadívala jsem se zpět na kluka přede mnou. Nemohla jsem ho tady nechat, ne když jsem věděla, jak se sem dostal. Těmto citům vůči někomu, kdo mohl hned zemřít jsem se snažila vyhýbat už od smrti Caleba, ale najednou mi to takhle přišlo správně.

Přišla jsem sem umřít.

Nemůžu však svoji smrt vykoupit záchranou jednoho života?

To mi běželo hlavou, když jsem toho kluka popadla za ruku a vydala jsem se s ním pustou krajinou do neznáma.

Pozn.: Další díl se bude odehrávat až o několik dnů později:)