Bílá víla a Loutkař

Kapitola 3 - Liino prokletí

Poté, co jsme se otočili zády k Elíe, jsme pokračovali do Vallionu. Eric moc nemluvil a bylo víc než pravděpodobné, že stále přemýšlel o včerejší noci. Nebo to byla dnešní noc? Když jsem se nad tím tak zamyslela, tak byl Eric nejspíš hodně slabý, když nemohl používat schopnosti Loutkaře. To by ale neměl být problém, protože jeden Rušitel je mrtvý a nemůže jich být zase tolik. Větší problém ale byl v tom, že já jsem byla v boji úplně nepoužitelná. Nevím, co se se mnou dělo tentokrát, ale rozhodně to nebyla žádná spolehlivá schopnost. Chtěla jsem to přiznat Ericovi, tu mojí neschopnost. Jenže v tu chvíli promluvil.

„Lio, jaké je vlastně tvoje prokletí? Vím, že můžeš oživovat lidi, ale to je to jediné, co Bílá víla umí? Víš, říká se o tobě, že jsi neskutečně silná a proto bys měla být spasitelka království," zeptal se mě a naklonil hlavu na stranu. Vypadal, že by vážně rád věděl, proč o mně tvrdí, že jsem jedna z nejsilnějších. I já bych to ráda věděla, protože zachraňování bylo jediné, co jsem svedla.

„Nemyslím si, že by prokletí obsahovalo i něco jiného. Prostě umím zachránit lidi a přijít přitom o téměř všechnu svoji energii. Tečka," řekla jsem tiše a v další chvíli se dočkala jeho pobavené připomínky. Prý musím být v boji zatraceně slabá. Měl pravdu. Nebyla jsem nejsilnější, ale nejslabší.

„Ehm, Ericu. Když jsem tě viděla poprvé, tak jsi mi řekl, že jsi zabil všechny svoje věznitele. Je to pravda?" vypadlo ze mě nejistě. Trápilo mě to vlastně celou dobu, co jsem s ním byla. Zdál se mi jako veselý kluk, kterého jsem si nedokázala představit jako masového vraha.

„Je. Ale vedly mě k tomu jisté... okolnosti," polkl a zhluboka se nadechl. Tohle téma pro něj muselo být citlivé. Přesto po nádechu pokračoval ve vyprávění. „Myslím, že bych měl začít na začátku. Kvůli schopnostem Loutkaře se mě bála vlastní rodina. V pěti letech mě zavrhla a prodala jako testovací subjekt království. Mimochodem, pak už jsem matku a svoje dvě sestry nikdy neviděl. Jako Loutkař jsem jim nemohl sloužit k tak vznešenému účelu jako ty a proto se ze mě stal pokusný králík. Testovali na mě všechny zbraně, ale zároveň mě hlídali tak přísně, že mi zamezili jakémukoli trénování boje. Takže jsem byl neustále na pokraji smrti."

Pak se odmlčel a začal mluvit zase až po chvíli vydechnutí. Čím déle mluvil, tím víc jsem si byla jistá, že mu bylo ublíženo daleko, daleko více než mně.

Eric mi řekl, že ačkoli to bylo místo, které ho týralo, tak tam byla žena, která mu dala víc mateřské lásky, než jeho skutečná rodina. Byla to Hedvika, postarší kuchařka v jeho vězení. Často prý sedával u ní v kuchyni, kde mu vyprávěla legendy o době před více jak dvěma stoletími. Od ní se dozvěděl o Alianci temně prokletých, která před 200 lety skoro získala nadvládu nad královstvím.

„Kupodivu o ní nemluvila vůbec zle. Jednou mi řekla, že doufá v ukončení tyranie království. Skrytě věřila, že se Aliance jednou obnoví. Jádro Aliance tvořilo pět nejsilnějších prokletých tvorů, kteří ovládali i dokonalé propojení. Všichni měli své partnery, s kterými tvořily nezastavitelná zabijácká komba." Všimla jsem si, že když mluvil o Alianci, tak se tvářil daleko zamyšleněji, než kdykoli jindy. S trochu posmutnělým výrazem mi potom vysvětlil, že díky množství skvělých prokletých na své straně nakonec království vyhrálo.

„Jednoho dne přišla obrovská skupina vojáku do mého vězení. Ale co bylo vážně špatné, přišli si pro Hedviku. Nebo jinak – přišli Hedviku přímo před mýma očima zabít. Jeden z mužů, kteří mě testovali, mi řekl, že to se stane zrádcům. Údajně plánovala s dalšími stovkami lidí vzpouru a fungovala jako spojka. V tu chvíli jsem neuhlídal schopnosti Loutkaře, podvědomě ovládl všechno kolem mě a tím zabil všechny lidi v dosahu. Když to tak podáš, tak to byla náhoda. Náhodná vražda. Ale pořád vražda. A pak jsem utekl," dořekl mi to a já tak nějak věděla, že mi nelže.