30 days

Den patnáctý

Zabila jsem posledního pavouka a uklidnila dvě malé holčičky, že už je ten večer vážně nic nesežere. Někdy mě práce instruktora na letním táboře vyloženě štvala, ale ve chvílích jako je tahle, kdy jsem jim mohla pomoct a udělat jim radost bych nejradši nedělala nic jiného.

Dnes jsme s naším oddílem složeným ze sedmi kluků a čtyř holek spali pod širým nebem. A to doslova vzhledem k tomu, že jediné krytí před deštěm představovalo pár nahnutých stromů. Moc mě výběr našeho místa na přespání nenadchl, ale musela jsem přiznat, že louka přilehlá k místu, kde jsme přespávali, vážně měla široké využití, vzhledem k tomu, že jsme tady byli s dětmi.

Teď mě ale už výběr místa na přespání nějak neotravoval, protože jediné na co jsem mohla myslet bylo to, jak si lehnu a konečně se po celodenním maratonu dětských problémů a otázek konečně vyspím.

Uložila jsem tedy konečně ty dvě holčičky a rozhlédla se okolo sebe, tak nějak pyšná na své dílo. Všech jedenáct dětí už spalo. Vydechla jsem si a vydala jsem se na louku, abych se podívala, jestli po nás někde nezůstal nějaký nepořádek. Vyšla jsem a cestou jsem posbírala několik papírků a obalů od sušenek. Ty jsem vyhodila, ale z nějakého důvodu jsem z louky ještě nechtěla odejít. Zastavila jsem se a podívala se nad sebe.

Výhled na černo černou oblohu posetou malými hvězdami mi úplně vzal dech. Rozlehlost louky na které jsem se nacházela tenhle obzor ještě rozšířila a mně tak přišlo, jako kdybych nad sebou viděla celý svět. Popadla mě zvláštní euforie  a rozběhla jsem se po louce. Nezajímalo mě, že mé nohy zakopávají, že nevím kam běžím nebo, že mé tělo zoufale lapá po dechu. Oči jsem nespustila z hvězdné oblohy, která zůstávala na svém místě a přesto mi připadalo, jako kdyby se pohybovala se mnou.

Když už jsem opravdu nemohla, tak jsem zastavila a svalila jsem se na zem. Teď to bylo poprvé od začátku tábora, kdy jsem mohla chvíli přemýšlet, protože v dohledu nebyl žádný táborák s písničkami ani děti.

Najednou jsem neměla ale o čem přemýšlet.  Týdny před táborem jsem přemýšlela tak moc až jsem upadala do mírných depresí. Přemýšlela jsem o životě, budoucnosti i o sobě. A teď najednou nic. Žádné myšlenky ani deprese.

Užívala jsem si ten pocit, že nad něčím konečně nepřemýšlím  a nechala jsem se pohltit hvězdnou oblohou. Tak nějak mě ten pocit úplně dostal. Bylo to jako ty příběhy z knížek o nekonečných oblohách a romantických gestech.

A tak mě to taky napadlo. Nepotřebuji přemýšlet o životě, protože prostě žiju.

S touhle myšlenkou jsem se lehce usmála a zvedla na nohy. Došla jsem zpátky k dětem a nasoukala se do spacáku. Nepotřebovala jsem být vzhůru déle, protože jsem věděla, že tady bude další den, kdy budu zase žít.