Who are the Marauders? (HP fanfikce)

Kapitola 2// Slavnostní večeře

Tu nehezkou sukni, kterou jsem vyhodila z okýnka vlaku, jsem nahradila obyčejnýma džínama. Sukně jsou hrozně nepohodlný. Eh.

Na nádraží v Prasinkách, které teď večer vypadalo úplně kouzelně, jsem se musela rozloučit s kluky i Kim a vydala se se skupinkou prváků na loďky. Převážel nás školní šafář Hagrid. Sice je asi třikrát vyšší než já, ale je to jeden z nejmilejších lidí, co jsem měla šanci poznat. Vyprávěl mi o to, jak zachraňoval jedno ho kluka, který z loďky vypadl přímo do vody. Voda se pod měsíčním světlem blyštila a před námi se tyčil náramný hrad. Neskutečně jsem se těšila, až prohledám všechny jeho chodby i zevnitř.

Všichni prváci, společně se mnou, jsme se seskupili ve Velké síni. Ostatní studenti seděli u svých stolů a vesele se bavili. Někteří z nich po nás zaujatě pokukovali a prohlíželi si nás.

„Za chvilku začne zařazování do kolejí," zahlásila starší žena s šedivými vlasy a kloboukem na hlavě, která se už předtím představila jako profesorka McGonagallová. „Až vás vyvolám, přijdete sem a usadíte se na tuto stoličku. Já vám na hlavu nasadím Moudrý klobouk, který vás zařadí do vaší koleje. Ta pro vás bude nastávajících sedm let jako rodina," usmála se zpod svých brýlí.

„Ale teď by vám chtěl pan ředitel říct pár slov na uvítanou," pokynula rukou.

V dálce jsem si všimla staré ztrouchnivělé stoličky a roztrhaného klobouku. No jestli mi tohle budou nandavat na hlavu, tak to potěš Brumbále.

Ředitelova slova procházela jedním uchem dovnitř a druhým zase ven. rozhlížela jsem se po síni. Většina studentů vypadala, že by radši začali jíst, ale prváci vedle mě hltali každé Brumbálovo slovo. V dálce jsem uviděla kluky, kteří o něčem nerušeně debatovali a kousek od nich i Lily a Kim, které se naopak snažili vnímat, co se jim sděluje.

„A v neposlední řadě vás chci upozornit, že vstup do Zapovězeného lesa je všem studentům přísně zakázán," dořekl poslední slova s vřelým úsměvem a jiskrami v očích. Kývl na profesorku.

Ta rozvinula dlouhý pergamen a začala vyvolávat jména.

„Melanie Bayová."

„Mrzimor!"

„Thomas Dennkins."

„Nebelvír!"

„Chloé Sandersová."

„Mrzimor!"

Po chvíli jsem přestala poslouchat, ale do reality mě vtáhlo moje jméno. Trochu jsem znervózněla. Pomalým krokem jsem došla k dřevěné poličce a usadila se. Profesorka mi na hlavu nasadila ten opelichaný klobouk, který vypadal jako by ho někdo dvacetkrát převálcoval autem. Hned přepadl přes čelo a v hlavě se mi rozezněl cizí hlas.

Tak tě tu máme! Larissa, že? Je těžké tě zařadit.. Máš v sobě kousek každé z kolejí, ale kde se nejlépe naplní věštba? Ah, už to vidím. Odvaha. Ať je to tedy..

„Nebelvír!" zazpíval vesele klobouk do síně a od Nebelvírského stolu se ozval potlesk. Zmatená ze slov klobouku, jsem si upravila vlasy a rychle odskákala ke stolu Nebelvíru.

„Věděla jsem, že skončíš v Nebelvíru," poplácala mě po zádech Kima uvolnila mi místo vedle sebe.

„A navíc," nadšeně si zatleskla, „u nás na pokoji je volná postel, takže budeš s námaa." zazpívala a Lily se rozesmála. Nadšeně jsem se uchechtla. Nebelvír je vážně ta nejlepší volba. Tady bude ještě dobrodrůža!

„A nyní," pronesl Brumbál a poupravil si brýle, „nechť začne hostina!" lusknul prsty a v tu ránu se na všech stolech objevilo jídlo. Stehýnka, brambory, saláty, pudinky, klobásy. Dobře, tady se mi to začíná líbit.