Zoe Lawton [Suicide Squad]

PROLOG.

Natáhla jsem luk, přiložila šíp, zaměřila a před tím, než jsem stačila vystřelit se mi před očima objevila vzpomínka - viděla jsem sebe, jak mě můj milovaný táta doučuje přeponu. Všechno sledoval nejhlavnější velitel, aby někam náhodou neutekl.

Oba dva jsme seděli v kuchyni u malého stolu, na kterém bylo několik papíru a já vstřebávala každé jeho slovo.

"Musíš zjistit tuhle vzdálenost" začal na mě mluvit "Tohle je přepona. Musíš vědět tenhle úhel" dodal a úkázal prstem do učebnice.

Koukla jsem se na to "takže, když budeš tady, řekněme jako v budově... a budeš střílet na někoho dole na ulici, tak daleko bude muset kulka letět?" táta si držel svou bradu a nevěřil svým očím, že mě něco takového mohlo napadnout.

"Jasně! Jsi velmi chytrá" pohladil mě po hlavě.

"Budeš muset znát úhel mezi budovou a chodníkem..." poslouchala jsem ho "ve skutečnosti je spousta proměnných... vývrt hlavně, tlak v komoře, váha kulky. Někdy musíš brát v úvahu i zakřivení Země..."

Někdo si zakašlal. "Je čas" vyrušil naší konverzaci velitel. Sklopil zrak a bylo na něm vidět, že i on nechce, aby šel můj táta zpátky do věznice.

"...a vítr" dopověděl táta a navzajem jsme si koukli do očí. "Je tu spousta proměnných. Na ulici" dodal a ukazováčkem si začal škrábat místo nad rtem.

"Musím jít." oznámil.

"Vrátíš se?" náhle jsem se zeptala. Na mém hlase bylo znát, že je mi to všechno líto.

"Jo. Nějak to zařídím. Víš, slíbil jsem kámošům, že s nimi půjdu, aniž bych je všechny pozabíjel" na tuhle větu jsem několikrát zamrkala. "Tak pojď" roztáhl od sebe ruce a já mu hned skočila do velkého objetí.

"Mám tě ráda, tati" cítila jsem, jak mi hladí celou dlaní záda. Bylo to velké objetí. Připadala jsem si, že ho vidím už naposledy. Chtělo se mi brečet.

"Mám tě rád..."

Vystřelila jsem. Byla to trefa do srdce. Sklonila jsem luk mírně dolu a ušklíbla se.

"Jdu si pro tebe, tati"